>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Hračkou...

6. dubna 2011 v 17:02 | J.T. |  Z druhé strany
První z povídek série Z druhé strany

Promluvilo mé "zvrhlé já" teda jeho část, přeci jen to tu vyhlašuju světu a nechci být za nějakýho úchyla, takže je to trochu cenzurovaný...kdyžtak zavírejte oči :D Nebo přestaňte číst, já přestávat nebudu...respektivě Morfana, Černá paní, a zlo jménem vášeň! :D Aneb jak jsou ti chlapy přemožitelní....stačí k tomu krásná ženská a je jim jedno. jestli je to královna druhé, temné strany!

Dveře velkého sálu se rozlétly dokořán. Všichni se otočili ke zdroji hluku, někteří s vyděšeným výrazem, několik s naprostou oddaností a těch pár zbylých se vzdorem a pýchou. Ve dveřích se objevil anděl, někdo by si to mohl myslet, ale jedině prvních pár vteřin, pouhých krátkých několik vteřin. Dříve než oči zaznamenají celou postavu a všimnou si pohrdání v očích a zla, které z nich sálá.
To byla ona, Černá paní, Morfana, ta která přináší jenom zkázu a utrpení, ta která nezná, co je to být poražena nebo ponížena. Prozatím dosáhla všeho, co chtěla. V černých šatech zvýrazněných rudou krajkou a vyšíváním, ve vysokých botech na šněrování stála ve vstupních dveřích a pohlížela na všechny spatra, ona tu byla ta, co všechno řídí. Pohnula se, jen tak ledabyle a pár nejbližších otroků sebou vyděšeně trhlo. S bázní se dívali do naleštěné podlahy sálu a neodvažovali se vzhlédnout vzhůru. Co kdyby je potrestala jenom za to, že se nevhodně podívali a nebo jen proto, že se jí chce? Ona byla taková.
Konečně se rozešla, jakmile zhodnotila situaci jako vyhovující. Vysoké podpatky ostře klapaly a byl to vlastně jediný zvuk v celém sále. Všichni otroci a zbylí sloužící si ani nedovolili vyloudit jakýkoliv zvuk. Se srdcem staženým strachem očekávali její záměry, záměry Černé paní!
"Asene!" vykřikla a její hlas se vryl do myslí všech okolních, ti, co byly zvyklí, sebou jenom lehce cukli, avšak pár nových otroků se ještě více shrbilo na podlaze. Jediné její slovo a způsobovalo jim taková muka, to byl její hlas. S pohrdavým úsměvem se dívala na reakce svých poddaných, milovala když mohla ubližovat, přesto však nezapomněla, co vlastně chtěla.
Rázně usedla na velký trůn uprostřed sálu a kývla na muže v černém plášti jehož obličej halila kápě, okamžitě předstoupil před trůn a hluboce se uklonil ještě než se plně narovnal sundal svou kápi na ramena a odkryl tak svou zjizvenou tvář. Dříve musel být krásný, jeho ostře řezané rysy vypovídaly o jeho předchozí kráse, kterou však překrývaly hrozivě vypadající jizvy, jizvy z mnoha bojů a střetů. I když mu jednoznačně hyzdily tvář, on na ně byl hrdý, vyjadřovaly jeho poslušnost jeho paní a neutuchající utrpení, které způsoboval v čele svých vojsk.
"Přejete se mi má paní?" oslovil jí a podíval se jí zpříma do očí, okamžitě ho zasáhl ten šokující rozdíl jejího vzhledu a povahy. Její pronikavě zelené oči s perfektními dlouhými řasy by jí určitě záviděla leckterá porcelánová panenka, taková, co je stále vystavená za sklem. Jiskry vzdoru a čirého zla však od tohohle záměru rychle odrazovaly.
"Samozřejmě, že něco chci!" odsekla a pleskla svým jezdeckým bičíkem do dlaní tak silně až od něho odlétly jiskry. Asen potlačoval bolestný výraz, ten její bičík nenáviděl, dokázal člověka ovládat a to doslova, stačilo jenom pouhé pomyšlení a ten, který pocítil jeho dotek, se svíjel v křečích bolestí či chtíče.
"Omlouvám se má paní!" stále neuhnul pohledem, dál vzdorně hleděl do její tváře, věděl, že mu to zajišťuje jakési uznání a možná právě proto velí nejhrůznějším armádám království a nejen tohoto.
"Víš jak nerada plýtvám časem!" vstala ze svého trůnu a během okamžiku stála nebezpečně blízko Asenovi, po zádech mu přejel mráz a chlupy na rukou se zježily v husí kůži, stále však vzdoroval svým pohledem i teď na vzdálenost pouhých desítek centimetrů, přestože měl strach, že ho jiskry v jejích očích spálí.
"Omlouvám se."
"Na omluvy si nepotrpím!" usmála se, vypadala tak sladce a nebezpečně zároveň, zdvihla svůj bičík a zastavila s ním kousek od obličeje Asena. Ztuhnul, očekával bolest, ale nepřišlo vůbec nic. Místo toho uslyšel smích své Černé paní a viděl bičík, který se oddálil od jeho obličeje, držel se, aby nevydechl úlevou.
"Nebudu přeci plýtvat čas, ne?" otázala se. "Tak co? Povedlo se vám to? Máte toho, pro kterého jsem vás poslala?"
"Ano." odpověděl prostě Asen.
"Výborné." promluvila a v jejím hlase bylo slyšet potěšení a zvrhlá radost. "Přiveďte ho!" přikázala ostře a pak dodala: "musíme přeci přivítat naše hosta!"
Asen se odvrátil od Morfany a pokynem paže dal najevo svým vojákům, aby přivedli kořist z jejich posledního nájezdu na vesnice v království. Zatímco Morfana okázalým způsobem znovu usedla na svůj trůn, tam kam patřila. S dokonalým úsměvem čekala až dva vojáci dostrkají jejího nového zajatce. Byl to mladík pouze v kalhotech, bos a bez košile, mohlo mu být tak sotva dvacet, podle perfektně vypracované hrudi a množství svalů na jeho pažích v něm každý poznal válečníka, tedy spíše žáka bojové školy, ještě nebyl dostatečně starý na to, aby byl pasován na rytíře. Jeden z bratrů Dakenových, jmenovitě ten mladší Odarn. Ti dva patřili mezi ty, kteří vedli hrstku psanců a lupičů, těch co se nevzdávali a dál tvrdě bojovali za své přesvědčení za její sestřičku, vílu Dobra.
"Doufám, že cesta byla příjemná?" promluvila jako první Morfana, aniž by se obtěžovala na nějaké zdvořilostní fráze k pozdravu a i toto optání byl jedině výsměch. Podle rozedraných mladíkových zápěstí všichni poznali, že byl vláčen za koněm, musel klopýtat dlouhou cestu po svých, ubíjen nejen slunečním žárem, ale i výsměchem vojáků a nemilosrdnými ranami bičem, když se opozdil.
"Nic lepšího jsem si nemohl přát!" odpověděl a sálem to zašumělo, i ty nejtroufalejší sloužící se pozastavili nad jeho troufalostí, i na tváři Asena se objevil údiv.
Morfana se rozčílila, takhle s ní nikdo nebude mluvit! Stejně jako před chvíli, kdy před trůnem stál Asen, během několika málo vteřin stála před svým zajatcem a hrozila mu svým jezdeckým bičíkem. Tentokrát to však nebyly jen plané výhrůžky, bičík vystřelil vzhůru a zaryl se do kůže pod bradou s ohromnou bolestí zaútočil na Odarna. Nevykřikl, jen bolestně zkroutil tvář a jakmile Morfana povolila tlak bičíkem, klesl na kolena. Jeho nahá hruď se pokryla potem.
"Víš kdo jsem chlapečku?" naklonila se k Odarnovi a tvrdě šeptla.
"Černá mrcha?" procedil skrze pevně semknuté zuby.
"Jak se opovažuješ?" vykřikla a na holá mladíkova záda dopadla rána bičíkem, zkroutil se v bolesti a než se vzpamatoval, dopadla další, následována bolestnou křečí.
"Však ty to jednou přehodnotíš!" donutila ho pomocí kouzla vstát, nebyl schopen odporovat. Jeho oči však vyjadřovaly ten největší odpor, i když jeho skoro bezvládné tělo se kouzlu podřídilo, jeho mysl ne! Morfana si tohohle odporu všimla a doplnila ho o další ránu svým bičíkem, tentokrát ho však nechala na holé kůži hrudi a její vztek a zloba vypálila do kůže ohavnou ránu. Otroci se bolestivě odklonili.
"Odveďte ho do podzemí a ukažte mu všechny hrůzy, které ho čekají, pokud se nepodvolí mojí moci!" kývla na dva vojáky, přesně ty samé, které Odarna přivedli, tentokrát ho spíše odtáhli.
"Proč s ním ztrácet tolik času?" namítl Asen a nabídl se: "Dovol mi skoncovat s jeho životem, vždyť Vás tak urazil!"
"Mlč!" zarazila Asena Morfana, "chci ho mít ve svých řadách, co myslíš, jak to zapůsobí na ty, kteří mi stále odporují, když budu mít ve své moci jednoho z bratrů Dakenových? On bude můj!" uzavřela celou událost Morfana a v očích jí zajiskřilo čiré zlo. Asenovi rysy zvrdli, moc dobře věděl, co myslela tím "můj", tohle místo vždy patřilo jemu!
***
Po zdi stékala studená stružka vody, po chladném kameni si razila cestu a pak dopadla na zem v ostrém kap! Následovaly jí i její sestřičky a kapající voda působila na znavenou mysl mučením jako ostrý šíp. Všude bylo jinak ticho, kromě toho monotóního bubnování kapek vody, navíc všude byla ta vlezlá zima. Uprostřed tmavé kobky stál mladík, no spíše vysel na řetězech, kterými byl připoután, i kdyby však byl volný, nezmohl by se k útěku. Už třetí den ho mučili. Vznášel se ve zvláštním stavu vědomí a sladké temnoty únavy, možná až hlubokého bezvědomí. Ale ještě se jeho věznitelům nepovedlo ho úplně zlomit, stále měl v očích to pohrdání tímhle místem, vším co se v těchto zdech odehrává a nejvíc pohrdal tou, která všemu vládla. Černá paní, hubená a vysoká blondýnka, kterou by jste za ztělesnění zla v žádném případě nepokládali. To však byla ona, jako anděl s bodavými šípy hořkosti, zkaženosti a bolesti.
Hlava mu vysela bezvládně u hrudi, pokrytou nespočtem šrámů a krvavých podlitin, památka na nekonečné hodiny bolesti, při kterých křičel a svíjel se v bolestné agonii, stále však odpovídal jasné NE! Monotónní kapání vody prořízl jiný zvuk, zvuk vysokých podpatků a jejich hrdého a rytmického klapání, přišla sama Morfana, ušklíbl se, moc dobře věděl, že jí jeho odmítání a nezlomnost pekelně vytáčí a hlodá. Neobtěžoval se se zvednutím hlavy, dál vytrvale zíral do podlahy a sledoval uhánějící krysu, chtěla se skrýt v jedné z dir, to se jí však už nepovedlo. Objevil se modrý záblesk následován vyděšeným a bolestným zapištěním a krysa se skácela na studenou podlahu, oči vytřeštěné s posledními záchvěvy, jak z ní pozvolna prchal život.
"Vidíš, co dokážu a přesto tě zajímá nějaká krysa?" ozvala se Morfana, její ledový hlas jenž samotný způsoboval utrpení. Zaklapaly podpatky a stála kousek před ním, jediné co viděl byly dlouhé nohy v nepravidelné sukni, zatímco vzádu se táhla dlouhou vlečkou, ve předu končila kousek nad koleny.
"Vyjde to nastejno!" promluvil vzdorně, bez jediného pohledu vzhůru.
"Když se mnou mluvíš alespoň se na mě podívej!" promluvila a kouzlem ho donutila zvednout hlavu, naskytl se mu tak pohled na celou její krásu, je to možná absurdní, ale i když byla zlá, nedalo se jí odepřít, že byla nádherná. Její nohy už mohl obdivovat, teď si mohl prohlédnout i zbytek. Štíhlý pas, perfektní výstřih a zlaté vlasy pevně stažené do složitého drdolu. A hlavně její ledové zelené oči, dokonalé a zlé! Jiskry, kterými oči zářily, ho jakoby propalovaly za živa.
"Vidíš, že to jde!" pochválila ho, i když to vůbec nebyla pochvala. "Podívej se na mně, podívej se na tu, které můžeš sloužit!" přišla těsně k němu, ucítil její vůni. Ostrou, ale přesto nádhernou, přesně takovou, která se ke zlu hodí, žádný zápach smrti nebo hniloby. Byla to ostrá vůně, která v první chvíli ošálí vaše smysly, v té druhé vás pohltí a v té poslední jí propadnete a už není úniku, stejně jako zlo.
"Můžeš být kýmkoliv!" podívala se na něj. "Mým otrokem, sluhou, vojákem. Můžeš velet jednotce mých vojáků, celé armádě a nebo..." naklonila se k němu a pošeptala mu: ,,můžeš se stát i mým milencem!" dotkla se jeho rozdrásané hrudi a zranění se začala hojit.
"Vidíš, co dokáži? Stačí jen říct!"
"Ne!" odporoval. Rysy Morfany znovu zvrdli, obličej jí už nezdobil její nebezpečný úsměv, oči jí znovu pohtily jiskry zla, ,,jak chceš!" vytáhla z vysoké boty jezdecký bičík a šlehla jím přes jeho, nedávno uzdravenou, hruď.
"Rozmysli si to! Máš na to čas do dnešního večera! Pak se rozhodne!"
"Klidně zemřu, než abych vám sloužil!"
"Jak myslíš! Odcházím!" otočila se Morfana a podpatky vysokých bot ostře zaklapaly a vzdalovay se, nahradilo je znovu monotónní kapání vody.
"Ať je připraven na dnešní večer!" přikázala ještě hlídajícím vojákům, když opouštěla podzemí a temné kobky. Asen se zatvářil velice nesouhlasně. Však on měl k nesouhlasu plné právo, nahlas se však neopovažoval říct nic.
***
Odran se rozhlížel po pokoji kam ho stráže zavedli, po jeho zraněních nebyla ani památka, chvilku poté, co odešla Morfana, přišla do jeho temného vězení, jedna z víl sloužících Morfaně a vyléčila mu jeho rány. Nevěděl, jaké rozkazy Morfana vydala, ale všichni, které se o něho zajímali, se k němu chovali s největší úctou, po předchozím mučení nebyla ani památka.
A teď stojí v pokoji s velkou postelí s nebesy. Obezřetně se rozhédl po pokoji, nic však nenasvědčovalo nebezpečí. Bíle natřené zdi s rudými ornamenty, postel s černým povlečením a všude přítomné tlumené světlo. Vypadalo to tu...no jak jen to říct? Jako někde v bordelu? Co má sakra v plánu?
"Uvolni se!" ozval se Odarnem Morfanin hlas, rychle se otočil a snažil se ovládnout úžas. Před ním stála Morfana, vlasy měla tentokrát rozpuštěné a v něžných blonďatých loknách jí spadaly přes ramena až někam k pasu. Oblečena byla do průsvitných barevných závojů, které nedokázaly zakrýt bujné poprsí. Vypadala jako jedna z víl z kouzelných lesů, teda až na ty oči a povýšený výraz ve tváři a samozřejmě krátký jezdecký bičík.
"Líbí se ti co vidíš?" usmála se a pomalou chůzí přešla po pokoji, aby si jí mohl pořádně prohlédnout, ,,tohle je to, co můžeš mít! Stačí říct!"
"Ne! Nikdy!" odvrátil pohled od svůdné krásy zla.
"Proč?" zastavila se naproti němu a donutila ho podívat se do jejích očí.
"Jsi zlá! Přinášíš jen utrpení a bolest!"
"Vážně? Tohle si myslíš?" zasmála se, ale ne tím krutým smíchem, jako v sále nebo dole v temných kobkách, tohle byl smích, který bolel a hladil zároveň, Odarna popadla touha, touha dotýkat se jejího těla, slyšet její smích a splnit pro ni první poslední. To je zvrácené kouzla zla Černé paní.
"Vím, že se přemáháš!" přišla ještě blíž, tak blízko, znovu ucítil její dráždivou vůni.
"Chceš mě! Toužíš po mně!" dotkla se jeho hrudi. Obličej jen pár centimetrů od jeho.
"Tak si mě vem, nabízím se ti! Můžeš cítit žár mého těla! Ŕekni mi jen, že jsi můj!"
"Ne!" chytil ji za zápěstí a odstrčil jí.
"Jak myslíš!" Morfaniny oči plály zlobou. Její bičík se rozežhnul a pak udeřila. Poprvé, podruhé, potřetí! Odarn se svíjel v šílených bolestech. Klečel na zemi u jejích nohou. Z jeho černé košile, do kterého ho oblékli, zbylo jen pár spálených cárů a zahojená zranění se znova otevřela. Krvácel z nezpočtu ran, na zádech, hrudi, břiše i obličeji. Věděl, že za chvíli zemře, ale nevadilo mu to! Radši zemřít, než sloužit té po které touží! Opravdu jeho tělo a mysl zaplavila jen jediná myšlenka! Na ní! Nenáviděl se za to a proto radši přijmul svou smrt, než myšlenku, že by propadl Černé paní, té proti které on s bratrem a hrstkou těch, kteří se nesmířili s její nadvládou a vidinou prostého zla, bojují. Smrt bude v jeho případě vysvobození! Bolest byla nesnesitelná. Jeho tělo bylo pokryto mnoha ranami ze kterých volně unikala krev, jak z něho unikal život. Klečel u nohou nejstrašnější ze stvůr a pomalu umíral. Balancoval na hranici života a smrti uvězněn v šílené bolesti a najednou nebylo nic. Bolest ustala, ale on přesto žil.
"Vážně chceš zemřit? Opravdu to musím udělat? Nepřidáš se ke mně ze své vůle?" uslyšel nad sebou její hlas, zdál se mu kouzelný. Vzhlédl k ní, připadal si jako malé dítě, které vzhlíží ke své matce, když upadne a čeká, že ho zvedne a ukryje ve své bezpečné náruči. Jenže Morfanina náruč není bezpečná.
"Radši zemřu, než ti sloužit!" řekl a sám se o pravdě svých slov přesvědčoval.
"To by bylo příliš jednoduché!" odporovala a naklonila se k němu, chytla ho za vlasy a přitáhla si jeho zkrvavený obličej blíž. ,,Neboj se, zemřit tě nenechám! Na to jsi moc cenné vlastnictví! Dostanu tě jinak!" naklonila se k němu a dotkla se jeho rozmláceného obličeje, podlitin a šrámů. Přejla mu dlaní přes tvář od krve. Nasávala do sebe jeho utrpení. Pak se její dlaně rozpálili, jako to nejžhavější železo. Odran chtěl ucuknout, ale nemohl. Jen vyčkával a dál snášel muka. Jeho obličej však byl zahojen. Po ranách nezbylo nic, ani malá jizva.
"Dokáži ti ublížit i léčit!" poklekla k němu a přejížděla přes jeho zraněnou hruď, její dlaně pálily, ale přesto přinášely úlevu a navíc i něco víc. Každý jeho dotek ho nevýslovně dráždil a rozpaloval jeho nitro.
"Znovu to zažíváš? Ten souboj tvého já? Jedna tvá část po mě touží a ta druhá stále stojí za svým dobrem, vím to!" usmála se."Však já ti ukážu, že nemá cenu se vzpírat!" vyhledla jeho rty a políbila ho, jen tak lehce bez naléhání, ale její kouzla zapůsobila. Polibek je to největší kouzlo a to platí nejen u dobra, ale i u zla. Měla ho ve své moci, sice se tomu ještě nepodovlil, ale však on podlehne.
"Ne!" vykřikl a znovu od sebe Morfanu odstrčil, jakmile ho začala líbat s větší naléhavostí.
"Nebraň se! Nemá to cenu!" šeptla jen a obmotala ruce kolem jeho krku a znovu ho políbila, ještě s větší naléhavostí. Nedbala na jeho protesty a dál pokračovala v líbání, dokud se nepodvolil. Jeho druhé já naprosto zvítězilo, jestli do této doby nespolupracoval teď začal. Chytil jí kolem pasu a sevřel jeden z barevných závojů kolem jejího těla. Tolik po ní toužil. Líbal jí s naléhavostí a vášní.
"Věděla jsem to!" vydechla Morfana, když ji začal líbat na ušních lalučcích a ještě níž, na krk a odhalený dekolt. Vzal ji do náruče a vstal ze země, opatrně ji položil na postel a dál jí líbal. Nebyla v tom žádná láska, žádný sladký cít, nic, co by člověka povznášelo, tak jak to umí jenom láska. Bylo v tom jen to zvířecí zakořeněné já, prostý pud rozmnožování převeden do zábavy a hry, kterou vášeň oplívá a navíc posílena černými kouzly.
Zastavit? V této chvíli? To už nejde. Ti dva, kteří se tváří jako milenci a přitom je jeden z nich pán a ten druhý pouhá obyčejná hračka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ettelëa Dragons Ettelëa Dragons | Web | 7. dubna 2011 v 22:11 | Reagovat

Super! opravdu skvělá povídka! Dost se liší od tvých ostatních, je taková, jak to jen říct...dospělá a vyzrálá. Prostě už není taková pohádková a to se mi dost líbí! :D Jen bych tě chtěla upozornit na pár drobných chybiček - často se opakující slova ze začátku povídky: kápě, krásný, jeho,... A ještě jsem v textu objevila několik drobných chybiček v pravopise, ale to je zanedbatelné v porovnání s obsahem. Opravdu povedené a těším se na pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama