>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





I mistr tesař se jednou utne, hlavně když jde o lásku!

7. dubna 2011 v 15:41 | J.T. |  FanFiction

Z předchozího blogu
Všude panoval klid, jednoduchý a prostoduchý klid a víc nic. Nenechte se však zmást, ukolébat sladkou představou, nikdy si nemůžete být ničím jisti...kdo číhá za rohem? Pošli tam někoho jiného, on to omrkne. Je to víno otrávené? Dej napít někomu jinému, on to zjistí. Je ten člověk spolehlivý? Nikoho jiného se už nezeptáš, nikdy nevíš, zda-li ti i on nelže. Zůstává ti jen uvěřit.

Uličkou někdo procházel, teď za časného rána, kdy slunce nad Jeruzalémem teprve svítá. Nemohl to být jen tak obyčejný měšťan. Tyhle lidi z bohaté části takhle ráno nevstávají. Jen pár ubohých žebráků, kteří nemají kam jít, se potulovalo ranním městem. Stejně tak i lupiči, kteří se vraceli ze svých obvyklých úkolů a mezi nimi on. V bílém a s kapucí, vyrovnaným krokem kráčel a choval se naprosto nenuceně, nikdo se ho nevšímal, kdo asi taky? Jedině snad jeho myšlenky, ty jediné mu v poslední době nedávaly pokoj. Zahnul do postranní uličky, kde narazil na žebřík, ušklíbl se, byl mu zbytečný, kdyby chtěl poradil by si, jak se dostat nahoru. Jen tak po parapetech a výstupcích na zdi, ale ne dnes. Dnes byl příliš zaměstnán sám sebou a svými úvahami, že bez okolků vyšplhal po žebříku na střechu jednoho z domů. Rozhlídl se, kam teď? Zpět na ústředí k Malikovi? Aby si z něho ustavičně tropil žerty? Na tohle právě teď nemá náladu. Povzdychl si a pak se rychle rozeběhl opačným směrem, než se nacházelo ústředí. S lehkostí a bez problému překonával jednu střechu za druhou a do zad mu začínalo pálit vycházející slunce. Svou cestou nazdařbůh, která se však podivuhodně stočila na stejné místo odkud včera večer odcházel, narazil na dva stráže, lukostřelce, bez milosti je zabil. Však ono se mu to jednou bude hodit, že jich o pár méně.

Nakonec se zastavil. Divoce dýchal námahou, stárne? Podíval se k vrcholku jedné z rozhleden, pravděpodobně ano.
"Máš mě rád?" ozvala se nesmělá otázka. Altair se přikrčil za výčnělek domu a pak se podíval dolů. Uviděl dva milence nerozhodně stojící naproti sobě. Dívali se navzájem do očí a vyznávali si lásku.
Láska, pocítil Altair bodnutí u srdce. On nic takového nikdy nepoznal, stal se tím, čím je...chladnokrevným zabijákem, zabil toho, koho musel a neptal se. Neřešil, že i jeho oběť má rodinu a někoho, koho miluje. Nedopřál mu poslední rozloučení. Jen příjde a odchází s pírkem zbarveným rudou krví. Neptá se, zda-li chce umřít, prostě to oznámí, přišel sem a ty zemři.
Jenže teď stárne, cítí to. I když je stále ve skvělé kondici a nikdo se mu nevyrovná, stále častěji přemýšlí o tom, že jednou příjde ten čas, kdy ho nikdo nebude potřebovat. Když bude mít štěstí, bude správce ústředí a nebo vyučí další zabijáky a pak umře, sám a nemilován.

Kdyby nebylo jí, nikdy by ho takovéhle věci nenapadly. Posadil se opřel se o chladnou zeď, vzhlédl vzhůru a propadl svým myšlenkám. Myšlenkám, které byly pro něho, jakožto assassína, zakázané. Nikdo nevěděl, že každou noc chodí tajně sledovat tu krásku. Byla cizinka, před dvěma týdny přijela a ubytovala se. Od té doby mu nedala spát, tolikrát ji potkal, jen tak náhodou na ulici, vždy se na něho usmála a oplatila mu jeho pohled, který mohla jenom tušit, vždy se skrýval za lemem bílé kapuce, ve stínu. Poznala by tak jeho slabost, slabost, kterou si pomalu začal přiznávat. On, Altaïr Ibn La Ahad, podlehl kouzlu žen. Jejich nevinnosti a vypočítavosti. Jejich kráse a vůni.
Zavřel oči a představil si ji. Její vysokou a štíhlou postavu, jak se dokázala pohybovat. Její pohled a nádherný úsměv se kterým si vždycky upravovala neposlušně pramínky hnědých kudrnatých vlasů, když jí spadly do obličeje. Její smích a zvědavost, když se vyptávala. Kdo je onen tajemný, který ji každý večer nosí květiny a se kterým si tak rozumí? Když žádá, aby vyšel na světlo a podíval se jí do tváře. Neskrýval se.
Pokaždé ji musí odmítnout, pokaždé! Co by se stalo, kdyby opravdu poznala, co je zač? Assassin, nájemný vrah!
Věděl, že by ji vylekal. Už nikdy by ho nechtěla vidět. Vyděšená by zavolala stráže a on by musel utéct. Jednou, ale provždy. Proto to je takhle lepší. Ona byla čestná, nesnažila se ho podvést, i když jí zvědavost sžírala, ale respektovala jeho přání a on si na to zvykl. Zvykl si na to, že bude dál jen snít, při každém jejím slově, o tom, co by mohlo být, kdyby...
Kdyby nebyl tím čím je!
***
"Tak jaké bylo rande?" zeptal se ho Malik poté, co seskočil ze střechy, tajného vchodu do ústředí, a zamířil do místnosti, kde Malik právě něco pročítal v knize a dělal si poznámky. Příchod Altaira si však nemohl nevychutnat. S pobavením sledoval svého přítele, který se jako vždycky začal bránit.
"To nebylo rande!" vyhrkl Alair a změřil si Malika nenávistným pohledem.
"Samozřejmě že nebylo." souhlasil okamžitě Malik, ale přesto si neodpustil rýpnutí: "Vždyť ses jí ani neukázal!" uchechtl se a pak se rychle sehnul, právě včas. Ve výšce, kde před chvíli byla jeho hlava, se houpal jeden z vrhacích nožů.
"Máš pro mě úkol?" zeptal se pak Altair klidně a prudkým škubnutím vytáhl nůž z dřevěného obložení zdi, chladný a odměřený jako vždy.
"Mám, ale nevím, pravděpodobně se ti to nebude líbit." odpověděl Malik a znovu se narovnal.
"Proč? Udělám to, co se po mě žádá!"
"I když je to otec, té tvé krásky?" zeptal se Malik. Nemohl vidět Alairův zděšený výraz ve tváři, skrýval se ve stínu, naštěstí!
"Dobrá! Proč?" souhlasil, ale přesto si neodpustil dotaz.
"O to se nestarej!" odbyl ho Malik.
"Mám někoho zabít a nevím proč?" odporoval Altair.
"Dřív ti to nijak nevadilo."
"Jenže..."
"Jenže...to nebyl otec dívky, kterou miluješ?"
Altair se jen na Malika podíval a bez odpovědi sebral bílé pírko a vyrazil ven. Tu cestu, která ho čekala, uměl nazpaměť, dnes jí však překonával kvůli úplně něčemu jinému. Dnes jde ublížit.

Tichým domem procházela postava v bílé. Počínala si velice obezřetně, nikdo ho nespatřil. Věděl kudy se má dát, věděl, kde má jeho oběť pracovnu a kdy se střídají stráže na střechách. Přesně věděl, kolik má na to celé času, dřív než si někdo všimne zabitých stráží, které odklidil z cesty. Zručně šplhal po zdi a ukrýval se ve stínech, když konečně stanul na balkoně, kam mířil. Přikrčil se za velké květináče a vyčkával, nespustivší oči ze své oběti. Byl jím vážený delegát z Evropy. Spolupracoval s templáři, Altairovými nepřáteli, a poskytoval jim cenné informace, co se týče dění v Evropě a nových vynálezech a dalších důležitých věcech a proto musel být odklizen z cesty. Zhluboka se nadechl, ale přesto tak, aby ho jeho nádech neprozradil. Opatrně nahlédl do pokoje velkými balkonovými dveřmi, přesně tak dlouho, aby si ho nikdo nevšiml a zároveň si stihl všechno prohlédnout a vyhodnotit situaci. Jeho oběť byla sama a to právě potřeboval, ještě pár vteřin se zdržel a v pravý okamžik vyrazil ze svého úkrytu a splnil to, co se od něho očekávalo. Z krční tepny se vyřítila krev, jak ji přeřízl ostřím skryté čepele. Jeho oběť neměla šanci nic říct, nijak si obhájit svůj život. Na podlahu dopadlo mrtvé tělo a otevřely se dveře.
"Otče?" ozvalo se váhavě ode dveří a v nich stála ona. V dlouhých černých šatech prošívaných bílou nití, vyděšeně vykřikla a podívala se na něho. Jejich pohledy se setkaly, konečně hleděla do očí tomu, kterému propadlo její srdce, ačkoliv ho ještě neviděla. Ani tentokrát nevěděla, že je to on. Jen spustila vyděšený jekot a volání stráží.
Do pokoje se okamžitě vyřítilo několik po paty ozbrojených stráží a spustil se divoký souboj a uprostřed všeho byla ona. Bledá a se zmáčenou tváří od slz, klečela nad svým otcem a proklínala toho, kdo to všechno způsobil. Znala tyhle lidi, byly to assassíni, nemilosrdní zabijáci, kteří mařili jejich práci a zabíjeli pro ně důležité lidi, hned a bez milosti. Nesnášela je, nesnášela jeho, za to co jí provedl.
Altair byl rozhozen jejím chováním, každá její slza ho bolela. Nechtěl aby trpěla, ale nad tím měl uvažovat dříve, dříve než jí zabil otce a přitom chtěl právě dnes říct, kdo je. Tedy ne úplnou pravdu, ale alespoň se jí ukázat, sice v přestrojení, ale přesto.
Ohlédl se po ní a to se mu stalo osudným, na pár chvil zaváhal a toho využilo pár posledních ze stráže a odzbrojili ho. Jeho meč vylétl vysokým obloukem a dopadl přesně před ní. Uchopila ho, neváhala a rozběhla se mu vstříc, pomstít se za smrt otce. Jak bláhové, kdyby chtěl zabil by jí bez největších potíží, ale to on nedokázal. I když zabil posledního ze stráží, a bude ještě chvíli trvat než přijdou další, a stále měl po ruce svoji skrytou čepel, vzdal se.
"Zabiješ mě?" zeptal se jí naprosto v klidu a vyčkával.
"To jsi ty?" vyhrkla vyděšeně a povolila sevření meče.
***
Vysoko nad rozhlednou zakřičel orel, snesl se níž a pak znova vystoupal, nesen větrnými proudy vzhůru. Máchl mohutnými křídly a vznášel se nad městem v elegantních otočkách. Celý Jeruzalém byl na nohou, na popravišti se tísnilo mnoho lidí, konala se jedna z největších poprav všech dob. Ne svým objemem, ale tím, kdo měl být zabit. Jeden z assassinů, to se nestává často.
Altair padl do zajetí a teď ho čekal trest, ten nejvyšší a jednoznačný - smrt. Bylo to jediné, co si mohl zasloužit, věděl to a oddaně to přijal. Udělal několik chyb a za ně teď zaplatí...
Na střeše se něco mihlo, pronikavé zvolání dravce ho prozradilo, ale nikdo z lidí tomu nevěnoval pozornost. Byla to chyba, kterou poznali vzápětí.
Žádná poprava se nekonala, ten, který měl být popraven uprchl. Pomohli mu v tom jeho bratři, kteří ho přišli zachránit.
***
"I mistr tesař se jednou utne." uklidňoval Altaira Malik a v jeho tváři se objevil pobavený výraz: "Hlavně, když jde o lásku!"

Zdroj obrázků: klik; klik (deviantart.com)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dragonsa dragonsa | E-mail | 6. srpna 2012 v 16:56 | Reagovat

Mpoc se tito povedlo :-)nadherny pribeh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama