>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Pátá kapitola - Vlny 1/2

3. dubna 2011 v 11:12 | J.T. |  Elfí učenkyně


Proč se nejdůležitější části všech příběhů, pohádek či povídek musí stát za hluboké noci, při začátku nebo konci dne? Co je na hvězdách, slunci či měsíci tak kouzelného? Ptejte se, odpověď vám nedám, ale i tentokrát, když se Ema vyděšeně probudila, na obloze zářily hvězdy, tedy pardon, ony mrkaly. To je jejich poslání. Ne svítit, ale mrkat na všechny, kdo zvednou hlavu k nebesům a zadívají se na ty zvláštní společnice měsíce. Vědecky dokázáno to jsou jen žhavé koule bez života, ale kolik toho věda ještě neví?
Ema jen mlčky sledovala ztichlý pokoj a po tvářích se jí koulely slzy, i když tohle byl opravdu jenom sen, byl tolik živý. Ještě teď viděla ten pohled strakatého okřídleného koně, rvalo jí to srdce. Všechno, co se jí za posledních pár dní stalo, bylo sice neuvěřitelné, ale jak poznala ne nemožné. Posadila se, setřela pár slz a přehodila nohy přes okraj postele a naklonila se k dřevěnému nočnímu stolku a otevřela jeho jediný šuplík. Na dně se stříbrně zaleskl přívěšek a jemný řetízek. Ema si povzdechla a sebrala ten prokletý šperk. Konečně se zbavila toho šíleného nutkání šuplík otevřít a teď ho otevřela dobrovolně. Musela, co kdyby se ten sen stal skutečností? Kdo jí může vyvrátit, že to byl jen pouhý sen a ne vidina budoucnosti? V zrcadle v rohu pokoje se objevil stříbrný odlesk, měsíc nakoukl skrz tmavé mraky, jako by jí chtěl dodat odvahu, i když tenhle výjev byl spíše děsiví. Ema byla už nadobro probuzená. Vstala a přešla k zrcadlu se stříbrným řetízkem v ruce.
,,Co si mám s tebou počít?" povzdychla si odevzdaně a podržela stříbrný řetízek ve vzduchu, přívěšek s prázdnými důlky se zahoupal a od jeho povrchu se odrazilo stříbrné světlo měsíce přesně do Emininých očí.
,,To bylo naschvál?" ptala se a na tváři se jí objevil váhavý úsměv, připadala si, jako by zešílela. Uprostřed noci, kdy normální lidé ještě spí, stojí před zrcadlem a mluví s obyčejným stříbrným šperkem.
,,Bude to na tebe." pověsila si ho zpět na krk, tam kam patřil. Zadívala se na svůj odraz v zrcadle a čekala...bohužel se nic nestalo, pokoj byl dál tichý, ozářen pouhým, mdlým měsíčním světlem. Tentokrát neuslyšela žádný hlas ve své hlavě, žádné jemné mrazení, ani zvláštní pocit přítomnosti druhé, nevysvětlitelné existence. Jen pusto a prázdno.
,,Co tedy chceš?" zeptala se přívěšku a stiskla ho v dlani, zavřela oči a dál stála před zrcadlem, jako zjevení. Usilovně myslela na krásnou zahradu s přísnými pravidly uspořádání rostlin a půvabnou elfku v rudých šatech. Přehrávala si v mysli jednotlivé okamžiky ve světě za hranicí. Viděla jemné obrysy příběhu o Stvořitelce, krásných koních s orlími křídly a prosící pohled strakatého služebníka. Nic z toho však nemělo žádný efekt. Jak se tedy má dostat do světa za Bílými hranicemi? Kudy vede ta cesta?
,,Jak?" zeptala se přívěšku, ten však i nadále mlčel. V očích jí zaštípaly slzy, teď je to jen její vina, že svět zanikne. Všechno to bude jen na ní, jestli se nedostane do Syndariye [sindarije] včas všechno, co ve svém snu viděla, bude jednou pravda...
***
Vysoko na útesu nad mořem stála vznešená elfka, ano opravdu to byla elfka, na obyčejnou lidskou dívku byla až příliš krásná. Celkově na jejím vzhledu bylo něco, něco co žádný člověk nedokáže vyjádřit.
Vítr se opíral do jejích nákladných zlato-zelených šatů a pohrával si s jejími rudými, rozpuštěnými vlasy. Nevěnovala tomu jedinou pozornost, i když vítr v občasných poryvech nabral na takové síle, že by s člověkem dozajista zacloumal, s ní to ani nehnulo. Dál jen upřeně sledovala nekonečné moře a myšlenky jí poletovaly hlavou, jako to hejno racků nad zpěněnými vlnami moře před bouří. I ona měla v hlavě neutuchající bouři, nejen příroda, ale i ona se nacházela v situaci, kdy si nevěděla rady. Jak se má zachovat?
Po tváři se jí rozkutálely duhové slzy, tak dlouho v sobě ten smutek dusila, tak dlouho, už se s tím možná dokázala smířit, ale teď...staré rány se otevírají a její matka očekává...co vlastně očekává? Že se zachová jako správná dcera, zapomene na svou minulost, na tu bolest, co nosí uvnitř sebe, usměje se, přikývne a všechno půjde podle zaběhnutých plánu, podle osudů dávno nalinkovaných? Vážně si tohle její matka myslí? Tak proč žije tady? Mohla odplout na třetí kontinent a řídit se předepsaným osudem snů, tak jako většina kouzelných bytostí, které se bojí pádu Bílých hranic.
Také by mohla odplout, přes Šedé moře, daleko za obzor. Zapomenout na to, kým byla, a stát se novou bytostí s dávno napsaným osudem. Na to jí byla minulost příliš drahá. Všechny její vzpomínky a naděje.
Najednou jí roztřásla zima, od moře sem zavál ostrý a ledový vítr, zakousl se jí do kůže. Byla cvičená, aby tomuhle náporu odporovala, dokázala ovládnout své pocity a stát se jenom pouhou elfí sochou, bez pohybu, bez dýchání, bez života...na několik hodin a pak se znovu probudit. Jak dlouho v tomhle stavu pobývala? Před dvaceti lety častokrát, stávala zde na útesu a nechávala všechno za sebou. Pak však přišlo sladké vysvobození, začala učit mladé elfy a na její smutek nezbylo nic. Dlouhá léta žila spokojeně jako elfská učitelka a na svou mladistvou chybu pozvolna zapomínala, nebo tedy spíše si jí nepřipomínala, žádný elf nedokáže zapomenout nic ze svého života a kord, když jde o tak zásadní události.
A teď tu, po asi třech letech od svého posledního záchvatu zoufalství a smutku, znovu stála, ponořená do svého smutku. Od Šedého moře dál vál studený vítr a moře bylo čím dál víc rozbouřené, přicházel večer a tím pádem i bouře nad mořem byla největší. Šedé moře bylo zvláštní, každé ráno se probouzelo jeho bouřlivé já, které přes den nabralo na intenzitě a při západu slunce nabíralo na své největší síle, jakmile však přišla sametová noc, bouře ustala a moře se stalo mírumilovným, ale přesto stále zrádným. Nikdo netušil, jakým způsobem jsou ovládany jeho proudy, zda-li stále patří k pátému kontinentu a nebo jsou svázány osudem světa třetího. Mnoho mocných námořníků se je snažilo zmapovat, ale přesto neuspěli. Je až s podivem, že všechny lodě, které se do vod Šedého moře pustily, bez úhony dorazily ke svému cíly, ke třetímu kontinentu.
Slunce se klonilo k západu, obloha se zatáhla do své černoty, vítr ještě nabral na své síle. Rudovlasá elfka tomu však nevěnovala jedinou pozornost. Ropřáhla ruce a její dlouhé rukávy povlávaly ve větru, zavřela oči a začala zpívat. Zpívala píseň o svém utrpení, o svém smutku a bouřlivých myšlenkách. Svým zpěvem promlouvla k rozbouřenému moři, připadala si jako jedna z nicotných vlnek, zmítána bouří rozhodnutí Nejvyších a své matky.
Pak vše naráz ustalo, slunce rychle sklouzlo za obzor, obloha potemněla, šedé mraky se rozestoupily a na obloze zamrkaly první hvězdy, mořský příboj utišil svou píseň nezměrné síly a jemné vlnky šeptaly o dálkách za obzorem. Na oblohu vyšel měsíc a ozářil elfku s pevně sevřenými víčky, zpod kterých unikaly duhové slzy. Zachytávaly se na jemných řasách a pak stékaly po tváři dolů. Když se měsíc na oblohu vyhoupl celý měsíc, píseň ustala a elfka otevřela oči. Po slzách už nebyla ani památka. Načerpala novou sílu z přírody a síly bouře, převzala klid od vesele si hrajících vlnek a ukradla kousek naděje mrkajícím hvězdám.
Od útesu tak odcházela naprosto vyrovnaná a smířená se svým osudem. Nechce se Syndariye vzdát, protože dokud jsou hranice ještě dostatečně pevné, stále existuje naděje na splnění jejího snu a navrácení minulosti. Ne v podobě hořkých slz, ale sladkého štěstí"

Zdroj obrázku->klik
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama