>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Promiňte mi, ale ja budu radši zlá...

7. dubna 2011 v 15:40 | J.T. |  Jednorázovky
Z předchozího blogu, jako téma týdne "Upíři"

Láká mě, láká mě svit měsíce na mé bledé kůži, když vyrážím temnou krajinou a jako stín se plížím k obětem. Kdo já jsem? Jsem nic, ale přesto mnoho...mrtvá, ale přesto dýchám.
Je to rok, rok od té doby co existuju, ale nikdo o tom neví. Můj příběh by mohl být šťastný, kdybych si nevybrala tu druhou stranu, temnotu...

"Hej!" mávla mi rukou před stránkou z knížky moje nejlepší kámoška Nikol. "Vnímej, slyšíš? Podívej se" snažila se upoutat mou pozornost a odvrátit mě od příběhu, který jsem četla.
"Vnímám!" zabručela jsem a podívala se k hradu, který mi ukazovala, v šedém zamračeném dni vypadal děsivě, jak se tak vypínal nad krajinu nad mořem ve své staré kráse.
"Úžasné!" ožila jsem a sledovala gotickou krásu a vnořila se do svých myšlenek, jaké by to bylo? Po vzoru Volturiových vládnout neznámému světu? Ano, právě sem četla další díl ságy Stmívání, stejně jako mnoho holek v dnešní době jsem propadla kouzlu upírů. Jenže moje myšlenky byly jiné, když většina holek vzdychala po Edwardovi, já snila o něčem jiném, ačkoliv jsem jinak nekonfliktní, možná až tichý tip, tentokrát mě to táhlo na druhou stranu...k Volturiům.
"Představ si jak by to bylo krásné..." vytrhla mě Nikol z mého zamyšlení a já znovu dokola poslouchala ty její žvásty, jak jinak i ona propadla Edwardovi. Povzdechla jsem si a znovu začala číst.

Stádo srnek vyděšeně zvedlo hlavu a střetly se s mým pohledem, vyčkávali jsme, jak oni tak i já, jen dál jsem je sledovala svýma rudýma očima, očima které nahánějí strach...

Autobus školního zájezdu k moři se právě proplétal mnoha zatáčkami a vezl skupinu nedočkavých dospívajících k jejich vysněnému cíli, do malé vesničky na pobřeží Středozemního moře a do malého hotýlku ředitele školy. Zrovna projížděli lesem a tak se všem výhled na moře ztratil. Místo toho všichni sledovali vysokou skálu na jejímž vrcholu stál starý gotický hrad.
Najednou se ozval rámus bortící se skály a s hromovým rámusem se k malé silničce uprostřed lesa řítily obrovské balvany.

Sledovala jsem jejich krční tepny ve kterých se líně převalovala jejich krev a doháněla mě k šílenství, tuhle hru jsem milovala, se zvěří se nebudu párat znám mnohem lepší oběti, ale to vědomí, že když chci dokáží odolat mě uspokojovalo, byl to můj dar, kterého bych mohla využít, kdyby však chtěla...

Řidič autobusu něco zanadával, jelikož to nebyl Čech nikdo mu nerozuměl, jen jsme všichni se strachem v očích sledovali tu obří lavinu kamenů, která se sypala směrem k nám. Ozval se hvizd brzd a autobus se naklonil na levou stranu, a řítil se do neznámého lesa. Se mnou to hodilo na okýnko, které se vzápětí rozsypalo na miliony úlomků, jak jej prorazila větev jednoho z jehličnatých stromů...vypadla jsem ven a řítila se prudkou strání porostlou mohutnými stromy.
"Co náš výlet?" napadlo mě a pak jsem se propadla do černočerné tmy bezvědomí, náš výlet nedopadl dobře.

Jen nepatrný pohyb stačil, aby se stádo srn rozeběhlo dál od mé hrozby, rozesmála jsem se a jako nenasytný predátor jsem se zas řítila temným lesem, s jistotou mou vlastní a elegancí získanou jsem přeskakovala spadlé kmeny stromů a všemožné výmoly. Měla jsem jen jediný cíl...

Nad lesem se vznášela, jako bezbranný pták, helikoptéra. Hledala v tom nepřístupném terénu dostatečně velký a rovný plácek na přistání, aby do svého nitra mohla pohltit tu horu raněných a odvést je do bezpečí nemocnic, kde se je horda italských lékařů bude snažit přimět žít a zapomenout na svou nehodu.
Všude byl zmatek, tady záchranář, támhle policista, tu nějaký zvědavý domorodec či turista. Kdo mohl, přiložil ruku k dílu a litoval ty malé, ani ne dospělé děcka, která možná zaplatí za hru přírody tu největší cenu, svým vlastním životem, jejich tak očekávaný výlet k moři a týden neutuchající zábavy se proměnil v boj o jejich vlastní život.
K večeru vše utichlo, na silnici a jehličnaté stromy začal pomalu padat soumrak a ranní nehodu připomínaly jen polámané větve a rudě zbarvené louže deště, který už většinu přítomné krve smyl. Jenže ještě někdo tu zbyl, daleko od centra dění. Mladá dívenka, která měla smůlu a skutálela se dolů ze svahu, tam kde ji nikdo nehledal, dál sváděla boj o svůj život, v temnotě
bezvědomí. Někdo si jí prohlížel, kdo to byl? Zachránce? Vysoký blonďatý muž ji vzal opatrně do náruče a se slovy útěchy ji odnesl do středu nového dění.

Zadívala jsem se dolů z útesu, bylo už dávno po půlnoci a měsíc nad mořem vytvářel tu neutuchající romatiku, které využil pár ležící kousek pode mnou v písku. Jasně a zřetelně jsem slyšela italská vyznění lásky, ačkoliv oba dva šeptali, mému sluchu neunikne nic. Sedla jsem si na chladný kámen a sledovala ty dva, ještě chvíli jim nechám, já to přeci umím...

Probudil mě můj nový život, který mi koloval v žilách a má nová náplň života. Svět se naprosto proměnil, stal se nepoznaným. Mé oči viděly to, co mi dříve bylo skryto za obroučky brýlí a lidskou omezeností. Zaslechla jsem i lehký dech myšky v koutě. Ten svět, o kterém jsem četla v knížkách a snila v nocích, byl tu, ve své plné síle. To, co každý považuje za výplod fantazie byla realita, krásná, nová a krvavá. Využívala jsem schopnosti, které byly výsadou postav z knihy Ságy Stmívání a dalo by se říct, že jsem žila s napodobeninami, nebo originály těch z knížky? Byly to oni, ti které Meyerová znala a podle kterých celé to bláznovství začalo. Mohla jsem se stát jednou z "Cullenů" ale já?

"Tak to by přeci stačilo." napadlo mně a s mou tichostí jsem začala pomalu sestupovat z útesu k těm dvou zamilovaným. Se svou děsivou krásou jsem se před nimi objevila a s úsměvem jsem zjistila, že oni mě znají! Znají mě z historek a vyprávění, které se tímhle krajem nesly a děsily turisty, aby v takto krasných nocích nechodili ven! Zavřeli se ve svých pokojích a chránili se česnekem, křížem a svěcenou vodou, ačkoliv ti, kteří znali vyprávění knížek Meyerové, věděli, že tohle na upíry neplatí, kdyby však v jejich existenci uvěřili.
I tohle se stalo těm dvěma osudným, nevěřili na povídačky a zaplatili za to svou krví, která se stala mou potravou. Když jsem házela jejich suchá těla do proudu moře, vzpomínala jsem na tu dobu, kdy se mně snažili naučit se svým "postižením" žít, tak jako normální člověk.
"Promiňte mi, ale já radši budu zlá!" zašeptala jsem a podívala se k lesu ve kterém můj celý příběh začal..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Domča Domča | Web | 31. srpna 2012 v 8:51 | Reagovat

wau...nádherné, temné a perfektne napísané :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama