>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





První kapitola - Stříbrný Přívěšek 1/2

3. dubna 2011 v 10:57 | J.T. |  Elfí učenkyně

"Vážně si myslíš, že ona není pro tento úkol vhodná?" ptal se Stařec jako by nevěřil svým uším. Byl to elf, starý elf, i když jeho stáří na jeho tváři nikdo nerozpoznal. Pouze jeho šedé oči a úbytek jeho sil, když se při chůzi opíral o svou hůl, značila jeho průchod mnoha staletími. Právě teď stál na dvoře krásného panského domu. No krásného, záleží na vašem úhlu pohledu, pro někoho by to byla jen změť větví, zato perfektně upravená do podoby zdí a střechy domu, který vypovídal o postu a váženosti těch, kteří v něm bydlí. Promlouval s elfkou Arimou, která má v jejich vesnici hodnost Velír, tedy něco jako starostka v lidských vesnicích.
"Znáš přeci Rissu, ona je na takový úkol nevhodná! Je příliš mladá a navíc.." ohradila se Arima a pohodila rázně hlavou, aby svým slovům dodala na větším významu. Elfové neplýtvají svými slovy, zatímco gest na důraznost svých tvrzení mají mnoho.
"Rissa není mladá a koho jiného pověřit tímto úkolem? Nikdo jiný z vesnice nemá čas, všichni učitelé jsou zaneprázdnění svou prací!" zatřásl svou holí Stařec, což nasvědčovalo jeho netrpělivost.
"Arimo potřebujeme učenkyni a kdo jiný by ji učil, než tvá dcera?"
"Jsou tu ještě další vesnice!" snažila se o poslední zbytek odporu Arima. Moc dobře věděla, že tvrzení Starce jsou pravdivá a navíc, její vesnice je nejblíže hranicím a to právě potřebují.
"Všechny jsou daleko od hranic!" zamítnul tento návrh ostře Stařec, přesně jak Arima počítala, teď už nezbývá nic jiného.
"Mám strach!" sklonila hlavu a v očích se jí zaleskly duhové slzy. "Víš co Rissu potkalo! Víš, kolik let jí trvalo, než se vyrovnala s tím, co se stalo s předchozím učedníkem! A ty jí to chceš znova připomenout? Znova jí připomenou její bolest?"
"Právě proto!" řekl už poněkud smířlivěji Stařec, "a navíc jsem řekl, že teď je na čase přijmout učenkyni!" zvýšil znovu hlas.
Arima se na Starce podívala, jako by nevěřila tomu co slyší. "To by však znamenalo, že hranice..."
"..hranice ztrácejí svojí sílu!" dokončil místo ní Stařec a udeřil do země holí.
,,Věděla jsi, že tento den přijde a dokud jsou ještě stále dostatečně pevné, musíme přijmout učenkyni, zajistit obnovení síly hranic a zamezit tak zkáze lidského světa a té jejich proklaté hamižnosti!"
"Pošleš ji pak k hraničářům?" ptala se Arima.
"Koho? Rissu?" dělal nevědomého Stařec i když moc dobře věděl, koho Arima myslela. "Ne ji ne. Učenkyně to bude muset zvládnout sama. To je jediné v čem mohu ustoupit!" otočil se Stařec k odchodu, ještě než však udělal jediný krok k východu, otočil se a pokračoval: "je to pro dobro lidí, musí být ochráněni. Bylo by toho na ně moc. Jejich svět je příliš kupředu a je jen málo těch, kteří věří v kouzla a fantazii, hranice se proto bortí. Zatracená eletrotika!" řekl rozčíleně Stařec, litoval lidi, nevědí o co přichází a jakému riziku se vystavují.
"Elektronika!" opravila ho Arima a dávala si pozor, aby její obličej zůstal vážný.
"Co prosím?"
"Elektronika, ne Elektrotika!"
"Vždyť je to jedno!" mávnul holí na znamení, že jeho nevědomost se dále nebude řešit. Co je pro elfa jedna z největších potup, je přiznat, že se v něčem mýlil. i kdyby šlo o pouhý přeřek jako v tomto případě.
"Nemusíš se hned rozčilovat!" uklidňovala Starce, to poslední, o co by stála, je uklidňovat rozzuřeného elfa z řádu Nejstarších.
"Já se nerozčiluji!" vyštěkl Stařec a rychle převedl rozhovor na jinou stranu. "Souhlasíš? Tvá dcera je ta jediná která tohle může udělat" podíval se na Arimu a pak se otočil a odcházel. Arima se za ním jen němě dívala, věděla, že tento rozhovor je z jeho pohledu považován za uzavřený.
"Abych nezapomněl," promluvil znovu, až sebou Arima trhla, "nezapomeň tohle předat Risse, bude to potřebovat!" vytáhl z kapsy stříbrný řetízek s přívěškem a položil ho do prázdné kamenné misky na ptačí krmení. Lesklý kov zachrastil na šedém kameni a ve slunečním světle se objevily jeho prázdné důlky na drahé kameny.
"Rozumím!" povzdechla si rezignovaně Arima. "Nějak to Risse vysvětlím." kývla hlavou a tímto souhlasem stvrdila jednání, které změní život nejen její dceři, ale i někomu ze svět lidí!
Jakmile Stařec odešel, rytmické ťukání jeho hole na vyleštěném mramorovém chodníku utichlo, přešla Arima dvůr a zvedla z kamenného krmítka stříbrný řetízek. Sevřela ho pevně v ruce, až se jí hrany studeného kovu zarývaly do kůže.
"Budeš muset být silná Risso!" pronesla skrz zuby a se zaťatou pěstí, jako by sváděla boj místo její jediné dcery.
***
,,Já že se mám stát učitelkou?" rudovlasá elfka zanechala hřebelcování bílého ponyho a otočila se na svou matku.
,,Riso," snažila se jí uklidnit Arima a tak ji chytla za ruce, aby jí nemohla utéct, ,,moc dobře víš, že ti jsi jediná, kdo to tu může udělat!"
,,A to říká kdo?" vyprostila své ruce z matčina sevření a otočila se znovu k poníkovi.
,,Ŕád Nejstarších, sám samotný Stařec byl za mnou."
,,Ale vždyť je tu spoustu jiných vesnic, tak proč zrovna já?"
,,Naše vesnice je nejblíže hranicím, takže cestování tam a zpět bude nejednoduší a navíc..."
,,...chápu, musím odčinit to co jsem provedla, že je to tak?" vykřikla žalostně Risa, až poník vedle ní vyděšeně zvedl hlavu.
,,Nemusíš tak vyvádět!" okřikla jí Arima a omlouvala se běloušovi za svou dceru, samozřejmě pomocí myšlenek.
,,Já nevyvádím!" zvýšila hlas Risa, byla rozrušená a její vzpomínky jí tančily před očima, ne tohle se už víckrát přeci nemůže stát!
,,Vyvádíš!" ukončila spor Arima jednoznačně, ,,a navíc bude to učenkyně! Zvládneš to, vím to!"
,,Nezvládnu!" povzdechla si odevzdaně Risa, nemá cenu se s matkou přít, pokud ona Radě Nejstarších dala svůj souhlas, její namítání je naprosto k ničemu. Nikdo jí už nebude poslouchat, jednou bylo rozhodnuto a to platí, a ona navíc musí splatit svou chybu, chybu která je stará už více jak dvacet let.
,,Musíš si věřit, nic jiného ti nezbývá!" podívala se na svou dceru Arima a tak moc si přála, aby se tohle nikdy nemuselo stát. Jenže přání a modlitby nepomůžou, ne v tomto případě.
,,Připrav se, zítra vyrážíme. Nesmíme ztrácet čas!" řekla ještě, pohladila po nose bílého poníka a odešla do svého domu, kde bude muset všechno připravit na jejích cestu do světa lidí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 31. března 2012 v 21:10 | Reagovat

krásný! skvělý! super!!!! :D :D volíš hezký jména..to se mi líbí! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama