>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Vložená povídka první - Stvořitelka

3. dubna 2011 v 11:07 | J.T. |  Elfí učenkyně
Je to už dávno. V těch dobách, kdy lidé ještě neznali své století a všechny události se datovali před naším letopočtem. Tisíce let, než první člověk začal objevovat svou historii. V dobách, kdy byl pouhým lovcem v jeskyních. V té době byla ve světě lidí země, která se vyspělostí a poznatky vyrovná i našemu modernímu jednadvacátému století. Byl tu však potíž, ta země byla zužována válkami. Válkami tak mocnými a drtivými, že na obyčejný život lidí nezbylo místo, ten kdo mohl, byl poslán do boje, a nebo vymýšlel nové taktiky či možnosti války. Chudí zemědělci a vesničané obdělávali svá pole, aby vojáci měli co jíst. Byl to život nevídaný na tu dobu, vždyť Evropa za nimi byla ještě v hlubokém spánku, co se vědomostí týče.
Válka však není život a vědomosti jsou člověku k ničemu, když je nemá proč využit ke svému životu. Devět plus jeden Mocných se sešlo na velkou radu, co s těmito lidmi? Jak zastavit jejich vzájemné ničení? Zničit je samotné! A tak se také stalo. Slunce nejvyšší z Mocných jednoho dne vydalo své rozkazy a vyslalo na tuto zemi ničivou sílu, aby všechny války smetla ze zemského povrhu. Matičce Zemi se však lidí zželelo a tak vytvořila za svou hranicí nepochopeného chápání svůj svět, kam poslala pět zachráněných lidí, pět lidí, kteří vdechli život novému světu.
Každý z pěti dostal svůj kontinent svůj prostor pro vlastní představivost a úvahu jak vypadá ideální svět. První čtyři byly ve fantazii a tvoření nových světů zběhlí léta praxí, kdy neúnavně vymýšleli nové a nové příběhy, aby nad jejich čtením lidé zapomněli na strasti války. Poslední však byla mladá dívka a právě ona stála na zrodu Syndariye….
Po tvářích mi stékaly slzy, všichni věděli, co se má stát. Rozhněvali ty nejvyšší, všech deset Mocných a oni teď na ně uvalili jistý konec! Neponaučili se ze svých válek a ztrát na životech a ani teď, kdy do konce jejich životů zbýval pouhý týden, nepřestali se svými válkami, když mají umřít, tak jako ti nejmocnější! Ale já přežiji, vím to ze svých snů. Z mých děsivých snů, sám velký Mocný - Slunce mě ve snu oslovil a řekl mi, co mě čeká. Že můj osud není zemřít, ale žit a být tou, která vytvoří nový svět, nový život. Díky jejich matičce Zemi, ona je moudrá a laskavá, proto se jí obyčejných lidí zželelo a proto teď na mém prstě hrdě trůnil zlatý prsten se zeleným kamenem. A s ním pohlcuji další duše a lidská já, abych jejich sílu využila k tvorbě nové země a nemusela se loučit s těmi, které miluji.
,,Budeš mi chybět, si má nejlepší kamarádka!" objala jsem Morel, znali jsme se už od dětství a představa, že já budu dál žít, zatímco ona za týden zemře společně s ostatními, byla děsivá. Obě jsme plakaly a držely se v náruči. Přišel čas se rozloučit. Ozvalo se jemné zaržání a do mého ramene drcnul lehce šedý čumák. Musely jsme se pustit, abychom neupadly k zemi. Podívala jsem se na původce naší ztráty rovnováhy a po tvářích se mi nezadržitelně řítil další příval slz. Ona, zlatá kobylka chladnokrevníka. Paličatá a divoká, přesto jsem jí milovala. Pohladila jsem jí po nose a lípla ji pusu na malou hvězdičku na čele a pak jsem se i jí dotkla zeleným kamenem. Nenápadně nenuceně, ale přesto ten dotek byl rozhodující. V té krátké vteřině jsem jí ukradla její duši, ačkoliv ona to zatím nepocítila, až zemře, její síla se zamkne do prstenu a já jí budu moct využít!
"Už musím jít!" odvrátila jsem se od zlaté kobylky a podívala se na svou kamarádku. "Musím domů!" řekla jsem se staženým hrdlem a naposledy se mrštně vyhoupla na vysoký hřbet chlaďasky. Naposledy jsem mohla pocítit svobodu jejího cvalu, naposledy jsem se projela divokým tryskem tam a zpět po louce, na které se až doposud pásla a pak jsem byla nucena vyrazit domů. Než jsem však dosáhla prahu mého domova, dotkla jsem se kamenem, všeho co mi bylo drahé a na co v životě nezapomenu. Chladivé vody v rybníce před vesnicí, staré jabloně poznamenané úderem blesku, která mě vždy strašila, když jsem po tmě přecházela z jedné vesnice do druhé, nebo obyčejného obilí na poli, všechno mělo svou sílu a nic z toho si nezasloužilo být zapomenuto!
Když pak nastal ten den, ten děsivý den. Slunce od rána vesele žhnulo a den byl ten nejkrásnější, jaký jsem si v mém životě dokázala představit, možná, že i ty války na dnešní den ustaly, ale tím si nikdo není jist. Všichni čekali na západ slunce, se kterým přijde i konec našich časů. Ne však můj, já mám osud jinde. Všichni se loučili a v slzách vzpomínali, co všechno prožili a co nestihli udělat. Chlapci se odvážili zaklepat na prahy domů dívek, po kterých jim jejich srdce plálo, a oni se stále neodvážili vyznat se ze svých citů. Dnes k tomu měli příležitost. První a poslední! Jejich láska možná vzplála, na pár minut a pak byl konec. Slunce zrudlo a nebe neslo krvavé poselství. S posledním paprskem přišel konec světa, který jsem znala. Jen tak najednou. Země pukala a skály se bortily, voda utíkala z koryt řek, jako by se snažila utéct hněvu Mocných, ale marně. Rodiny se krčili ve svých domech a šeptali si svá vyznání lásky ať partnerské nebo té mateřské. Všichni byly souznění, tak jak by to mělo být.
A já? Mezi tím vším jsem věděla, že přežiji a budu stát na sklonku nového svět, světa za hranicí! Bolelo to, strašně moc! To vědomí, že budu žit a oni ne, bylo k zbláznění a hlavně musela jsem mlčet! Kdybych se jen slůvkem zmínila o plánu Mocných. Neutekla bych voláním a přáním lidí, kterým byl život stále příliš drahým. Proto jsem řekla jen sbohem své rodině a jako první je opustila. Omdlela jsem, nebo spíše oni si to mysleli, mysleli si, že jsem nevydržela to napětí očekávání smrti a oplakávali mě jako první mrtvou. Ale já nezemřela. Přesunula jsem se za hranici.
"Vítej, pátá stvořitelko! Tvoje místo, tě už čeká!" ozval se znovu hlas Slunce, když jsem se zmateně probudila. Kolem mě bylo jen pouhé bílo, oslnivé bílo! A já hloupá jsem si myslela, že prázdnota je černá!
Nedokázala jsem nic říct. Jen jsem v němém souhlasu čekala na svůj úkol a osud! Slunce přede mne postavilo kus hlíny. Obyčejné keramické hlíny, ale tohle byl základ pro můj svět. Svět, kde budu bohyní!
"Pusť se do díla!" pokynul mi stroze Slunce a zanechal mě s mým smutkem. Cítila jsem sílu, kterou se zvolna zaplňoval prsten a věděla jsem, že tohle znamená jediné, zkáza začala! Životy všech, kterých jsem se dotkla, pohasínali! Oni umírali, s každým přívalem nové síly jsem sebou vyděšeně cukla. Bolelo to, ať to byl život stébla trávy nebo nádherné laně. Nejvíc však bolely životy rodiny a přátel. Když zemřela má nejlepší kamarádka, která jako poslední stále odolávala. Rozbrečela jsem se, jako malé děcko jsem seděla s rukama pevně obtočenýma kolem kolen, v bílé prázdnotě a s kusem hlíny, která znamená nový svět. S obličejem zmáčeným od slz jsem se pustila do díla. Díla, které se ode mne očekávalo. Fantazie a hra myšlenek mi nebyly cizí, kolik nocí jsem strávila ve svých představách a světech? Mnohokrát!

Tvoří nový svět, tam kde dobro vítězí
Kde války snad nehrozí
Slzy skrápí mocnou půdu
Já tam třeba jednou půjdu
Do světa za bílou hranicí
Stvořenou slzami a smutkem na líci!

Se špinavým obličejem od hlíny a slz jsem se podívala na své dílo. Nikdy jsem nevynikala v umění jako je kresba nebo sochařství, ale tahle práce byla vedena mými myšlenkami a ruce nepotřebovaly vedení dlouholetého učení, stačila jim jen má fantazie. Proto jsem se právě teď dívala na můj svět, nepravidelně tvarovaný ostrov. S horami a údolími, prázdnými koryty řek a díry pro jezera. Byla to však jen prázdná země pod mýma rukama. Holá, strohá, s hnědou mrtvolností na mě hleděla jen kostra celé mé práce. Bylo to hrozné, když jsem stvoření nového života říkala práce. Proto jsem poprvé sáhla do svých zásob sil z mého předchozího světa, tam před hranicí. Vytáhla jsem sílu květin a lehké jarní trávy a společně s mou řasou, která se tam neplánovaně ocitla, když jsem si utřela další z mých slz, byla vytvořena divoká příroda, prozatím jen rozlehlé pastviny pro býložravou zvěř, Bude ještě trvat mnoho let, než celá příroda bude vytvořena, kdy bude má země vzkvétat zeleným životem, abych mohla sestoupit z mého místa a poslat, tak do světa i živočichy a jejich svobodnou vůli. S povzdechem jsem se pustila do práce. Musela jsem uznat, že mě to pohltilo, bavilo mě vytvářet nové a nové tvary, květiny, které v mém světě nebyly možné. Všechno to však mělo háček, kde je voda? Je to jen pouhá, teď však zelená krajina, bez vláhy, přeci jen musí žit. Setřela jsem pár svých slz a vytvořila moře a rozlehlé oceány, které oddělují ten můj svět, kontinent od čtyř kontinentů mých spolupracovníků. Nad čím tak uvažují oni?
Zazelenej se pustá půdo
Zurči šedý kamene
Jinak by tu nemohl žít nikdo
A to mé srdce nebere!

Konečně bylo dokonáno. Oddechla jsem si a protáhla své zkřehlé nohy, celé ty roky, kdy jsem pracovala na vytváření krajiny, jsem si neuvědomila, že se má potřeba jíst, pít či spát naprosto vytratila! Jen jsem dál zarytě a cílevědomě tvořila nový zelený život, až bylo vše dokonáno. Přede mnou byla země omývána mořem, napájena řeky a zpívala pomocí šumění lesů. Jen ten život jí stále scházel. Věděla jsem, že na to budu potřebovat sílu nejvyšší. Budu muset sáhnout na zásobu sil, která pochází z mých největších přátel! Rodina, učitelé i spolužáci ve škole se stanou základem pro nový život!
"Jak koukám, jsi již hotova!" ozval se za mnou hlas Slunce, celou tu dobu jsem byla v prázdné bělobě a tichu, že jsem se při zvuku jeho hlasu vyděsila a s trhnutím se otočila čelem k němu.
"Ano můj svět je hotov!" řekla jsem odhodlaně a s jistou hrdostí v hlase, jak by taky ne, celé ty roky mé myšlenky a ruce tvořily, to co bylo po mě žádáno!
"Jsi nejpilnější ze všech a to mě těší!" promluvil vedle Slunce ještě někdo, ohromeně jsem poklekla, když se vedle Slunce zjevila Matička Země.
"Má matko!" vydechla jsem uctivě.
"Vstávej děvče, tohle si ty nezasloužíš!" pokynula mi a přizvala mě k sobě. "Teď se podíváme na tvé dílo!" přešla k mému letitému snažení a uznale pokývala hlavou, máš se ještě co učit, ale myslela jsi na všechno, tak jako já, když jsem tvořila svůj svět." Usmála se potěšeně.
Všichni Mocní, celá desítka se sešla, aby požehnala mému světu a životu, který na něm za dalších pár let vznikne. Jejich dech probudil obyčejný model k životu a za pár desítek minut od prvotního setkání se Sluncem, jsem stála na sluncem zalité zemi a cítila na bosých nohou dotek jemné trávy. Zalila mě vlna nepopsatelného štěstí. Volně jsem se nadechla a vsávala do sebe tu barevnost a různorodost mého výhledu, byla to úleva vidět svěží zelené barvy, než tu stálou a fádní bílou. Možná proto jsem tolik chvátala.
"Dobrá jdu na to!" řekla jsem si odhodlaně a zašeptala svému zelenému kamenu prosbu o první sílu volně myslícího živočicha. S divokým bušením srdce jsem poznala, že tato síla dříve patřila mé věrné koňské kamarádce. Přede mnou stála průhledná, zlatá chladnokrevná kobylka Löre. Zaštípaly mě slzy v očích a já prudce zamrkala. Nesmím brečet, teď ne!
Dotkla jsem se Löřinina čela a průhledný duch, nebo síla, začala nabývat života. Najednou přede mnou stála ta kobylka, kterou jsem znávala. Vesele pohodila hlavou a zaržála. Poznala mě! Musela!
"Löre!" zašeptala jsem dojatě a máchla rukou, z jejích boků vyrazila silná orlí křídla, "vždycky jsi bývala divoká a svéhlavá, možná proto jsem tě měla tak strašně ráda. Tvá divokost a svéhlavost je ti dána i teď! Máš křídla a můžeš se svobodně prohánět po nebi, ale i po lukách ve svém svobodném trysku! Nikdo nebude rychlejší než ty!" řekla jsem. Na prsten však útočila další síla. Co se to děje? Pak jsem pochopila, byla to moje nejlepší kamarádka. Podívala jsem se na Löre. "Vy dvě jste vždy patřili k sobě!" a vyvolala jsem i sílu mé kamarádky. Vložila jí do zlaté okřídlené kamarádky. Její křídla změnila barvu z hnědé na zlatou.
"Vy dvě vždy budete moji nedílnou součástí. Löre dávám ti schopnost mluvit a nový život, který v tobě vzkvétá! Nezklam mou důvěru, kterou ti dávám. A jako vzpomínku na mou lásku promluv jen s tím tvorem, který toho bude hoden. Ostatním se tvař jako nemluvící!" řekla jsem a podívala se do jejích očí. Přepadl mě smutek a lítost a prudce jsem Löre objala kolem krku.
"Nezapomeň na mě!" zašeptala jsem a pak odstoupila. "Je to tvůj život a nezapomeň. Jméno tvého druhu zní Lörmo!"
"Nezapomenu!" zařehtala zlatá kobylka a v divokém vzepnutí se otočila, vyskočila do vzduchu a odlétala nesena svými křídly. Vesele zaržála, když jí křídly zával vítr značící novou svobodu.
Dávám ti možnost žít
Začínají tvá léta
A proto nezapomeň jít
Teď nový věk vzkvétá..
A tak vznikl první tvor v celé mé zemi. První život a po ní přišly další a další. Do měst a vesnic na severovýchodě se nastěhovali elfové. Na jihu se usídlili Tyanndoramé a severozápad patřil království lidí, jejichž rod pochází od rodičů Stvořitelkyně. Nedokázala své rodiče jen tak opustit.. Jak šel čas i země která dostala jméno Sindariya měnila své tváře a podoby. Protože jako jediná ze všech pěti světů byla svobodná. Nesvazovaly jí žádná nařízení ani osud. Ta dívka, která Syndariyi stvořila, osud nenáviděla, protože jí přinesl nový život a nové možnosti, ačkoliv ona chtěla zemřít společně s těmi, které milovala. Možná proto je opravdová Syndariya jenom malým územím elfů. Zbytek byl rozdělen nebo dobyt a rozpadl se na malá či větší území. Tu prostou dívku, která se pro ně stala bohyní, však uctívaly po celé zemi a možná právě proto, zde byly Bílé hranice, které svět rozdělují na ten před a za hranicí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama