>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Šestá kapitola - Zasvěcení 1/2

13. května 2011 v 15:15 | J.T. |  Elfí učenkyně

"Musím se dostat do Syndarije!" bylo jediné na co Ema dokázala celý den myslet. Těch pár posledních hodin ve škole bylo pro ní nevydržitelných. Po očku sledovala rafičky hodin, které jako by si usmyslely, že právě teď začnou stávkovat! Šinuly se dopředu jako šnek v poušti.
"No tak!" povzdechla si za poslední vyučovací hodinu už asi po třetí Ema.
"Chceš mě přivést do hrobu?" vypěnila její spolusedící kamarádka Sára. Právě listovala nějakým časopisem a nevěnovala pozornost učitelce češtiny, která se je snažila přivést alespoň k malé spolupraci. Kdo by se však obtěžoval dávat pozor a poslouchat, když bylo těsně před půl jednou odpoledne a zítra se bude rozdávat vysvědčení? Konečně budou volní. Naposledy zvednou židle a zamávají školním lavicím na dlouhé dva měsíce, v září zas přijdou s trpkým úsměvem na tváři a učebnicemi pro o jedno číslo vyšší ročník, třeťák.
"Nechci!" odsekla Ema a vystřelila jakmile zaznělo zvonění, sladké zvonění oznamující konec dnešního trápení v lavicích, teď jen na oběd a hurá autobusem domů.

***

"Jak se mám dostat do Sindarije? Prosím promluv!" Ema seděla na židly za dřevěným pracovním stolem a dokořán otevřeným oknem do pokoje proudil teplý letní vánek. Pohrával si se záclonou, těžké závěsy se mu zvednout nepodařilo. Naštvaně tak zacloumal alespoň pár prázdnými listmi na Eminině stolku, přivedl jí tak zpět do reality.

Otevřela oči a se zklamáním poznala, že je pořád ještě ve svém pokoji! Přitom by měla být na míle daleko, na míle? Opravdu se dá vzdálenost mezi zeměmi za a před hranicí měřit na míle? Kdo ví, možné je všechno, nikdo tohle ještě nevysvětlil.
"Tak co po mě chceš?" vykřikla už zoufale a znovu si připomněla prosebný pohled strakatého, okřídleného koně. Pro ty jeho oči plné utrpení, pro ty jeho svázaná křídla a kvůli bezcitnému chování křížence člověka a elfa se o tohle všechno snažila. Jejich svět je už teď až příliš zkažený, co by s ním dokázala nadělat kouzla? Co kdyby všech Deset mocných musela zakročit razantnějším způsobem? Tentokrát by třeba matička Země nedokázala svoje děti obhájit a jenom ona tomu může zabránit.
Bylo to zvláštní, takhle si to říct. Vždyť o tomhle akorát vždycky četla, o hrdinech na kterých záležel osud světa, má se stát jedním z nich? Jenže v tomhle případě to už nebude jenom pouhá hra! Už pak nebude moci couvnout, nikdy!
"Tohle!" ozval se jí v hlavě známý hlásek. "Lekla jsi se možností, které ti dávám. Nechtěla jsi o tom slyšet, měla jsi z toho strach, ale teď? Máš strach stále?"

V Emě poskočilo srdce radostí a stiskla stříbrný přívěšek pevněji v ruce, konečně se jí podařilo navázat spojení. Nezanevřel na ní. Je tu, pro ni, druhá šance.
"Mám strach," odpověděla popravdě, "ale musím se mu postavit čelem. Nesmím se mu poddat a oni...potřebují mě. A navíc toužila jsem po tomhle, toužila jsem po kouzlech a kráse Elfů. Byla bych hloupá, kdybych řekla ne."
"Máš zvláštní přesvědčení a tvoje odhodlání. Je silné a pevné, to přesně potřebujeme. Jsi připravena? Jsi připravena znovu vstoupit do světa Sindarije? Přijmout všechna pravidla, zákony a učení, která tento svět dělají lidem nepřístupným? Jsi odhodlána stát se Elfí učenkyní?" zeptal se přívěšek, nebo to, co je v něm ukryto a co k Emě promlouvalo.
"Nevím jestli připravená, ale odhodlána ano." souhlasila Ema, její souhlas byl váhavý, ale čišela z něho odhodlanost. Nikdo si nesmí být ničím naprosto jistý, proto měl tento souhlas větší cenu, než jedndouché prosté ano.
"Dobrá tedy. Počkej si na noc, až se nebe rozsvítí nespočítano hvězd, až se ti budou klížit oči únavou, tehdy vyrazíme."

***

Sindarija, země nebo království? Jak to přesně říci? Tehdy, když Stvořitelka ve svých slzách tvořila svůj svět, tehdy byla Sindarija jedinou zemi. Zemí krás a kouzel, ta která odděluje dva světy Bílou hranicí. Jenže nebyla svázána osudem, všechno tu bylo možné, nikoho nesvazoval předem naspaný příběh. Vše mohlo být už zítra naprosto jinak. A také že bylo, země se pod náporem svých krás a kouzel neudržela v jednotě. Elfové, lidé a další vyšší kouzelné bytosti chtěli svou zemi, své království. Místo které si budou moci spravovat sami, proto se Sindarija rozpadla na několik malých království, v jejich čele však stále dominuje právě Sindarija, původně název pro celou zemi se stal názvem pro království největší, pro království samotných Elfů.

Znovu ta krásné zahrada nebo obyčejný les? Znovu ty stromy, které tu rostou sami a bez pravidel a přesto se v jejich rozmístění a společném žití vidí přísná pravidla samotné přírody. Ema se rozhlédla po krajině a užívala si pohled, který se jí naskytl. Sledovala zářivou hladinu malého jezírka, na jeho hladině se vznášely jako malé koráby květy zlatých a stříbrných leknínů, kormidlovaly své květy mezi svými zelenými listmy a jejich vůně byla úžasná.
Když vzhédla k výšinám sledovala tanec barevných listů stromů. Koruny vysokých stromů připomínaly les na podzim, ale z jejich šepotu a lehkého tance bylo vidět, že tohle není podzimní krajina, že takovouhle barvu mají listy přes celý rok.
Kmeny některých stromů byly porostlé břečtanem, nebo spíše rostlinou břečťanu podobnou. Listy byly stejně jako u břečtanu tmavě zelné, ale na svém povrchu měly zvláštní rudočervenou kresbu, některé listy ve slunečním svitu vypadaly jako hořící. Byl to úžasný koncert rozmanitosti přírody a fantazie obyčejného člověka, vždyť všechny květiny, stromy i ta tráva je výplodem lidské dívky - Stvořitelky.
"Stačila jsi se seznámit se zdejším lesem?" ozvala se otázka za Emininými zády, podle zpěvavého hlasu a celkově i zvláštního tónu se kterým byla vyslovena, Ema poznala Arimu. Śťastně se otočila a na tváři se jí objevil úsměv.
"Arimo!" zavolala zvesela rozběhla se modrozelenou trávou za elfkou.
"Věděla jsem, že se vrátíš! Nenechala by jsi nás zahubit." usmála se šťastně a pak se poklonila v podravu: "Vítej Emo, tvá návštěva je více než jen potěšující. Doufám, že už se nás nebudeš bát. Tvá návštěva zde bude dnes o něco delší." promluvila Arima a její očí zářily štěstím a novou nadějí.
"Jsi pro nás velkou nadějí Emo. Možná si říkáš, že jsi jen pouhou dívkou ze světa tam před hranicí, ale nezapomeň, že svět je stále jen jeden. Jen existují dvě strany, oddělené Bílou hranicí." mluvila Arima, když vedla Emu Barevným lesem, míjeli stejná jezírka, jako viděla Ema poprvé, krajina kolem vypadala skoro pořád stejná, jen květy v jezírkách a kresby na listech popínavých rostlin měnily svou barvu. Od počáteční stříbrné, zlaté a červené až po zelenou nebo třeba modrou. Ema celou cestu mlčela, vstřebávala informace, do kterých jí zasvěcovala Arima.

Konečně došli na konec své cesty, vysoké stromy vystřídalo údolí s vesnicí v jeho nejhlubším dolíku. Scházeli po louce se zlatomodrozelenou trávou. Ema neodolala a sehnula se k těm zvláštně barevným stéblům. Přejela přes jemný koberec konečky prstů a pak vykřikla údivem.
"Vítej lidská dívko!" ozvalo se veselé zvolání mnoha pisklavých hlásků a z barevného úkrytu vylétlo asi deset malých víl či skřítků.
"Děkuji vám za milé přivítání!" usmála se Ema, jakmile vstřebala prvotní šok. Natáhla dlaň a nechala jednoho z těch zvláštních tvorečku přistát. Teprve teď si ho mohla prohlédnout, tedy jí. Byla to víla, malinká asi jako sirka s křídly jako má vážka nad potokem v létě. Vzduch kolem ní výřil v mnoha jiskrách v červených odlescích, zatímco samotná víla byla laděná do žluté barvy.
"Jsme rádi, že můžeme poznat vás, lidi!" usmála se a pisklavě odpověděla.
"Pro mě je větší potěšení vidět vás," nespouštěla oči Ema z víly, byla tak křehká a nádherná. Nikdy v životě neviděla nic tak kouzelného. Víla se zasmála a vzlétla do vzduchu, malé jiskřičky za ní tvořily zvláštní závoj plný magie a úchvatných kouzel.

"Je to nádherný svět!" povzdechla si šťastně Ema a následovala Arimu dál do vesnice. I zde čekaly na Emu zázraky, které Sindarija nabízí. S údivem procházela kolem domů, které tvořily staré stromy a sledovala život elfů, tolik podobný tomu lidskému a přeci jen něčím zvláštní.
"Emo, ráda bych ti představila svou dceru a tvou učitelku Rissu." vytrhla mě z mého zkoumání dvou elfů, kteří stáli jako solný sloup na nádvoří velkého domu, kde jsme zastavili. Podívala jsem se směrem, kterým Arima ukazovala a ztuhla v úžasu. Jestli jsem Arimu pokládala za dílo krásy, Rissa byla něco nepopsatelného. Dokonalá v každé situaci, přešla k nim přes rozlehlé nádvoří a zastavila se pár kroků přede Emou. Bez zbytečných úkroků, pohybů navíc a přesto tak elegantně.

Ema zahanbeně pohlédla na své oblečení, věděla, že bude cestovat do Sindarije, proto vyměnila svoji noční košily, ve které by šla normálně spát, za obyčejnou teplákovou soupravu. Teď však zjišťovala, že to byla chyba, mohla si vzít alespoň ty šaty z Fantasy her. Jenže na to je pozdě.
"Neboj se, s tvým oblečením něco uděláme!" mrkla na ní Arima a jala se představování své dcery.
"Emo." podívala se na dívku po své levici, "seznam se s mojí dcerou, bude tvou učitelkou a to ona tě všemu naučí a bude se snažit, zasvětit tě do tajů magie a učení elfů." představila Emě Rissu.
Dívka stále nespouštěla oči ze své rudovlasé učitelky, někdo tak dokonalý jí bude učit! Poklekla ve váhavě pokloně a sklopila oči k zemi, když řekla: "Ráda tě poznávám!"
"Já též!" odpověděla Rissa tak jak se slušelo vychování elfů, ale i přes veškerou pravidly určenou zdvořilost z její hlasu bylo slyšet jisté opovrhování, nebo nesympatie, těžko říci.
Ema jen zvedla hlavu a střetla se s Rissiným pohledem, byl nic neříkající, ale přesto Ema vytušila, že Rissa není nadšená její přítomností.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arabian Arabian | Web | 13. května 2011 v 18:36 | Reagovat

Toš, konečně!
Je to super a jako vždy nemám slov kterými to okomentovat.
Rissa je tvor tak sympatický... Proč mám jen pocit, že je lepší naštvat hodně zlýho charrskýho bojovníka než Rissu?

2 Ania Ania | E-mail | Web | 13. května 2011 v 20:49 | Reagovat

[1]: A nevíš, Arbí, rpoč máme ten pocit obě? (Nevim co je charrský bojovník, ale už to slovo bojovník :) Krása, jako vždy J.T.!

3 Arabian Arabian | Web | 13. května 2011 v 21:21 | Reagovat

[2]: Máme propojený mozky. :D
http://www.pnpnation.com/pc/images/gw2charr.jpg  Charr, to je tahle krásná rohatá kočička.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama