>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Šestá kapitola - Zasvěcení 2/2

26. ledna 2012 v 11:15 | J.T. |  Elfí učenkyně

Oblékli jí do nádherných bílých šatů se zlatou výšivkou, na nohy dostala boty z té nejemnější kůže jakou si Ema dokázala představit, ozdobné šněrování střevíců končilo někde pod koleny, kolem kotníků ji tiše šustily cípy dlouhé sukně, když následovala Emu elfskou vesnicí.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se, když se s Arimou zastavily na kopci nad vesnicí, nebyla to příliš velká vesnice, ale všechna obydlí zde byla nákladná, žádné prosté domy, které by naznačovaly život chudých, nenašla, nebo elfové zkrátka rozdíly ve jmění nemají.


"Nacházíme se v Dasenu, jestli se ptáš na toto, je to nejsevernější vesnice celé Sindarie, nejbližší k hranicím, byla vybudována jako místo moudrých elfů střežících tajemství hranic a místo, kde se všichni elfí učenci a učenkyně učí porozumět přírodě, svému tělu a mysli, aby nám pomohli v těžkých chvílích, jako je právě tato."
"Proč právě já?" chtěla vědět Ema, čím je ona tak zvláštní? Podívala se na opodál stojící Rissu, nevěnovala jim ani malý zlomek pozornosti, neřekla ani nevysvětlila nic. Od strohého seznámení na pokraji elfské etikety jí neřekla ani jediné písmenko abecedy.
"Mě se neptej. Já to nevím. Sindaria se sice neřídí osudem, ale přeci jen některé zákony, které nám zanechala Poslední ze stvořitelů, i mi neznáme a jen posloucháme jejich znění, víc s tím udělat nemůžeme." usmála se chápavě Arima, moc dobře věděla, že ta dívka stojící před ní nechápe nic, a bylo to tak dobře, jen člověk s nechápajícím pohledem, ale otevřenou myslí a fantazií může hranici pomoci.
"Co mě čeká dnes..." pak se Ema zarazila, má řici večer? Poloha slunce na elfské obloze by tomu nasvědčovala, ale ona přeci odcházela zrovna ve chvíli, kdy u nich doma před hranicí začala hluboká noc.
"...večer." napověděla ji Rissa poprvé. "Neboj se zvykneš si na střídání našeho a vašeho času. Všichni si zvykli."
"Zasvěcení je jen taková malá pomůcka, aby jsi mohla do Sindarie cestovat snáze, teď tě musí přívěšek protáhnout malou skulinkou, ne větší než klíčová dírka toho nejmenšího zámku. A to celou, jak tvou duševní stránku, tak i fyzickou schránku a to není zrovna nic příjemného." otřásla se Rissa při vzpomínce cestování do země před hranicí, navíc matčin přívěšek nemá takovou moc jako ten Emin, cesta byla tedy ještě o dost horší.
"Dostaneš své vlastní, sindarijské tělo, aby mohla mezi světy oddělené hranicí cestovat jenom tvá duševní stránka, navíc to bude bezpečnější. Než skončí výcvik změníš se a té změny by si lidé mohli všimnout, ne vše by se dalo rozumě vysvětlit." dopověděla důvod Zasvěcení Arima a pak pokynula rukou. "Měly bychom jít. Nejsou potřebné žádné přípravy, ale jak hádám chtěla by jsi to už mít za sebou že?"

Ema jen němě kývla, nevěděla, co na to má řící. Představa nové schránky pro její duševní stránku jí děsila, co se bude dít? Budou jí snad nějak půlit? Kopírovat? Dala však své slovo a couvnout není možné. Navíc jí myšlenka snadného cestování do Sindarije potěšila, už nikdy nechtěla zažít ten podivný stav zimy a horka najednou, podivné hučení v hlavě a pocit, že nikam nepatří.
"To způsobují hranice." vtrhla jí do myšlenek Rissa se svým úsměvem. Ema se na ní nechápavě podívala.
"Ten pocit, který popisuješ, dokážeš si ho vybavit teda hodně přesně."
"Můžete číst myšlenky?"
"Ano a i ty se to jednou naučíš." usmála se na ni. "Teda můžeš."
"Risso!" okřikla ji Arima. "Čtení myšlenek bez souhlasu je zakázáno! Ale ulehčuje to práci, například se takto můžeš domluvit s každým nemluvícím tvorem, pokud tě ovšem vyslechne, někteří tvorové jsou příliš pyšní na to, aby ti dovolili nahlédnout do své mysli." zamračila se na Rissu. "Proto se i ty budeš učit jak zablokovat přístup do své mysli."
"Vážně?" zeptala se Ema se zájmem, čtení myšlenek, kouzla tohle bude zábavné léto!
Teď se rozesmála i Arima: "Nějak si nemůžu zvyknout na to, že lidské myšlenky jsou tak hlasité, uber na svém nadšení a ztiš své myšlenky, neboj naučíš se jak." dodala ještě na vysvětlenou, když zaregistrovala příval zmatených myšlenek.
***

"Jsi připravena?" zeptala se Rissa Emy, když se dívka postavila před mohutný strom, tak mohutný, že by jeho kmen nedokázala obejmout ani s pomocí Rissy a Arimy.
Jen mlčky kývla, zhluboka se nadechla a pak ucítila na svém obličeji chladný dotek Rissiných prstů s jakousi zvláštní barvou, v kádince kterou držela Rissa v druhé ruce, se barva převalovala, různě promíchávala a bylo těžké určit jakou barvu vůbec má. Rissa umě nakreslila několik složitých tvarů na Emininy tváře, čelo a bradu, pak odstoupila a přenechala místo své matce.

Arima se na Emu povzbudivě usmála a pak klepla třikrát holí, nejdříve na pravé straně, pak nalevé, vepředu a vzádu kolem Emy. Dívka začala couvat k mohutnému, starému stromu. Pod bosíma nohama nejdříve cítila chladnou dlažbu, pak jemný písek a nakonec svěže naoranžovělou trávu. Vztáhla ruce a objala strom, tak jak jí Rissa před tím vysvětlila. Sledovala obě elfky jejichž oči se rozzářily barvou duhy, cosi tiše šeptaly a větve stromu začínaly ožívat, plazily se kolem kotníků Emy, obmotávaly se kolem zápěstí a zamotávaly se do vlasů, ale jejich dotek nebyl nepříjemný. Emu z toho mrazilo v zádech, ale nikde nebyl její strach, věřila v sílu dvou elfek, věřila svému přívěšku, který jí v mysli uklidňoval. Rissa jí poradila, že když bude mít strach, může zavřít oči, ale na to byla příliš zvědavá, chtěla vidět všechno.

Pozorně sledovala jak větve stromu uchopují její končetiny a pak se oddalují od stromu a jí berou s sebou, tedy alespoň si to myslela, přesně viděla jak se její ruce oddalují od kůry stromu, ale ona přesto stále cítila kůru stromu. Jako by z ní strom stahoval jenom malou slupku. Během chvilky tak před ní stálo její tělo, tedy pouhá kopie, to pravé stále bylo přimknuté pevně ke stromu stejně jako její duševní schránka zůstávala v jejím pravém těle. Bylo to fascinující, vidět sebe samu jinak než v odrazu zrcadla.
"Tak pojď." pokynula jí Rissa a vzala jí za ruku, Ema však žádný dotyk necítila! Sledovala rusovlasou elfku, jak jí drží za ruku, usmívá se na ní, ale dotyk dlouhých prstů chyběl.
"Neboj se, jen pojď." pobídla jí Arima a chytla ji za druhou ruku, stejně jako prve ani dotyk Arimy Ema necítila, stále jí však nepřepadal strach.
"Jdi!" zašeptal přívěšek a Ema poslušně vykročila, necítila však nic, žádný dotyk trávy, písku ani dlažby, kráčela ke svému novému tělu pro Sindariji a to pravé stále zůstalo u stromu jako by se stalo jeho součástí. Pak se s Emou zamotal svět a než se nadála stála v přítomnosti Rissy a Arimy, znovu cítila jejich stisk na svých zápěstích, pod nohama ji studila kamenná dlažba. Otočila se ke stromu, chtěla ještě jednou vidět svoje tělo, ale strom byl prázdný.
"Neboj se, tvoje pravé tělo je zpátky před hranicí, bezpečně leží ve tvé posteli a každý, kdo by tě přišel do tvého pokoje by si myslel, že tvrdě spíš a jakýkoliv pokus o probuzení by jsi cítila, tvá duševní stránka by ti to řekla. Tělo bez duše nemůže existovat, alespoň tam před hranicí." vysvětlila ji Arima.

"Budeš se muset naučit ovládat tohle tělo a to po elfsku, tvá duševní stránka je stále přivyklá na lidský obal, ale toto tělo je elfské, sama uvidíš, jak se postupem času bude proměňovat, stejně jako tvá duševní stránka, tu si však s sebou budeš nosit stále. Rissa ti vysvětlí pravidla světů před a za hranicí, jejich omezení, výhody a nevýhody. Věřím, že za chvíli vše pochopíš." řekla ještě Arima, pak se ohlédla po obloze nad s sebou a kývla, jako by něčemu přitakávala. "Teď už je však čas, aby jsi se vrátila domů, možná se ti několik dní nepovede dostat do Sindarije, ale neboj se, to se jen hranice zlobí, za chvíli její vztek a hlavně strach vyprchá a ty se do Sindarije dostaneš."
"Jak?"
"Tak jako dnes." řekla Rissa a podívala se na svou matku. "Teď je však čas se vrátit." elfky se na sebe podívaly a napnuly ruce a pak pustily do výšky jako by něco společně vyhazovaly do vzduchu, Ema však vůbec nic necítila, svět se s ní zatočil a ona se probudila ve své posteli. Tentokrát se však nelekla, posadila se a s úsměvem pohladila přívěšek na krku. Ještě se podívala na budík na nočním stolku a zpátky zalehla do peřin, za dvě hodiny bude vstávat do školy, poslední školní den.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arabian Arabian | 27. ledna 2012 v 11:50 | Reagovat

Myšlenka vlastnit víc než jedno tělo najednou mi přijde strašně... divná (Do háje s TSP! to psaní už mi leze na mozek)
,,A tohle je taky tvoje tělo?"
,,Ne to jen hlídám kámošovi..."

však já si zvyknu. další díl by tomu určitě pomohl

2 Ania Ania | E-mail | Web | 29. ledna 2012 v 19:31 | Reagovat

[1]:ale, zas tak hrozný to nejni, nebo je? xD Co bys holka dělala u Naruta? Já tam padla smíchy, když tam v jedný kapitole nakráčel pein i se svejma šestí sférama (abyste pochopili, co sféra to tělo) xD To byl ale pořádnej zmatek, tohle je ještě v klidu xD A oceňuju nápad J.T., je to zajímávý a pěkný díl, těším se dál!

3 M. M. | Web | 7. března 2013 v 15:56 | Reagovat

Další díl a to okamžitě! Umírám touhou.  Nádherně píšeš a tahle povídka = *_* ! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama