>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Tiché a ledové

7. února 2012 v 16:43 | J.T. |  Jednorázovky
Takové kraťoučké dílko aby jste viděli, čím se dokážu zabavit, když jdu po tmě přes půlku ztichlého města z knihovny na autobusovou zastávku. Ano v hlavě si přehrávám "příběhy" toho, co se právě odehrává, kdybych si nepřipadala opravdu blbě nahrála bych si originální znění do mobilu, musíte se však spokojit jenom s pouhou replikou toho, na co si vzpomenu.


Zapadli za mnou dveře, podívala jsem se na hodinky na zápěstí, pár minut do šesté, za chvíli se i tady zhasne a dveře se pevně zamknou. Zimořivě jsem si přitáhla šálu blíže k tělu, natáhla rukavice a vyrazila vstříc tichému městu. Mráz mě štípal do tváří, prozatím se však ještě bolestivě nezakusoval do rukou a nohou v teplých botech a ponožkách, to přijde až déle.

Riskla jsem to a zahnula do malé postraní uličky, byla to zkratka, ale kdo mi zaručí, že tudy bezpečně projdu? Jediná lampa je nahoře a pak zas až dole o několik ulic níž, mohla jsem si to celé přeci obejít a neriskovat, ale to bych nebyla já. Naštěstí mě nikdo nepřepadl. Radostně si oddechnu a vyrazím dál. Za chvíli se ocitnu na náměstí. Pouliční osvětelní vrhá své světlo, společně s výlohami, které jediné září svým elektrickým světlem, na nákup bych však už šla zbytečně. Nikde nikdo, taky proč? Všichni jsou v teple svých domovů, jen já mířím na autobus.
Zbývá mi dobrých dvacet minut než se autobus přikodrcá a odveze mě směrem k naší malé vesniče. Obrovské nádraží vypadá opuštěně, společnost mi dělá jenom stále ještě ukouslý měsíc, ze clony mrazu na mě dohlíží.

Klap, klap, klap ozývá se nádražím, jsou to moje podpatky jenom ony vydávají zvuk, zní to strašidelně a dokonce se i jednou ohlédnu, nejde někdo za mnou? Kdepak, jsem tu naprosto sama. S povzdechem si stoupnu na zastávku a trpělivě vyčkávám. V zákoutích lamp se možná skrývá vrah či násilník, ale kdo se bojí nesmí...do tichého, mrazivého městského večera!
S hrknutím sleduji autobus, je to konečně ten můj? Není...z jeho útrob se vyžene několik cestujících z jiného města, že by třeba i z Prahy? Chvilka rozptýlení, nádraží už není tak opuštěně, tedy dokud se všichni nerozejdou domů a pak zase zůstanu sama jen se společníkem měsícem a zimou. Přešlánu z nohy na nohu, zima se přeci jen dala i do mě! Kéž by už přijel.

Když se blíží čas odjezdu k mému vyčkávání se přidává několik dalších cestujících, je zajímavé, že nikoho z nich neznám a to jedeme stejným směrem! Směrem domů...vděčně nastoupím do autobusu a sednu si k topení. Poslední pohled na tiché nádraží...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Heidy Heidy | Web | 8. února 2012 v 16:07 | Reagovat

O můj bože to je nádhera :) To zakončení :D

2 Aurora Aurora | E-mail | Web | 8. února 2012 v 21:29 | Reagovat

Nemám ráda noční náhraží. To naše malé nic, kde jde vidět každý bezdomovec. Natož tak Prahu, Olomouc, Brno... Tam bych asi zešílela strachy.
Moc hezké, povedlo se ti to!

3 Domča Domča | Web | 10. srpna 2012 v 13:43 | Reagovat

Ani ma nenapadlo, že taká situácia ako je cesta na vlakovú stanicu môže byť tak krásne opísaná :-)
Moc sa mi to páčilo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama