>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Název - ten je na vás!

2. dubna 2012 v 16:12 | J.T. |  Jednorázovky
Přidržela jsem si sukni svých šatů a jako vítr se prohanla krátkou alejí až k panskému domu. Déšť mě bičoval do tváří, stromy se zlověstně ohýbaly pod náporem větru, ale já rozmary přírody nevnímala. Po tváři mi stékala voda, pramínky vlasů se lepily ke kůži a zabraňovaly mi ve výhledu, stejně jako clona deště spouštící se z nebe. Konce sukně jsem měla zablácené a ani jedna nit mého oblečení nebyla suchá. Chvátala jsem a nevěřila slovům, které obsahoval dopis bezpečně uložený ve výstříhu šatů.

Nikde nikdo. Jen vítr skučel polapen mezi stěnami prostrorného dvora. Kde jsou sakra všichni?
Odjeli jsme, odjeli jsme, odjeli jsme...ne to určitě nebude pravda, tolik bolestivá slova se zarývala do mých myšlenek, odmítala jsem je přijmout, dokud se o tom opravdu nepřesvědčím.
"Je tu někdo?" kdybych se zeptala tisíci jinými způsoby vyšlo by to nastejno, naprosto marná a zbytečná otázka. Kdo by taky dokázal odpovědět? Znovu jsem si přidržela sukni a vyrazila zkrz všechny kaluže a malé stružky valící se přes dláždění dvora panského domu k zadnímu vchodu. Že jsem střevíčky šlápla do vody mi bylo naprosto jedno. Mokrá jsem byla tak jako tak, při každém dalším kroku mi v botech začvachtalo a jestli víc nebo míň už se opravdu nedalo posoudit.
Doběhla jsem až k mému vytyčenému cíli, malým postraním dvířkám jejichž klíč byl důmyslně schován za hraničkou dřeva, za posledních pět měsíců jsem nedostala možnost se zeptat na jakýkoliv význam těch několika málo naskládaných polínek, možná jen dotvářeli ráz výjevu a nebo jen prostě skrývaly klíč.
Déšť stále nepolevoval a přestože byla polovina srpna a slunce leckdy ohřívalo zemi neúnosnou mírou i za deštivých dní, dnes bylo opravdu chladno. Vydšená dopisem a jeho obsahem jsem si nevzala svůj plášť a jen v prostých, všedních šatech vyběhla na ulici. Moje kroky zamířily k místu, které se za několik málo měsíců stalo mým opravdovým domovem.
Konečně jsem se strefila klíčem do klíčové dírky, ruce se mi třásly zimou, ale i rozčílením. Nesmí to být pravda! Když zámek konečně povolil a s cvaknutím, které se i v silném dešti zdálo tak hlasité, mě vpustil do svých útrob. Vpadla jsem do domu jako velká voda, dveře se za mnou přirazily až si panty postěžovaly. Nevnímala jsem je.
"Tak je tu někdo?" samozřejmě zas znovu ticho, já tomu dopisu stále nevěřím! Prolétla jsem domem jako velká voda, všechen nábytek byl pečlivě přikryt a prostě všechno napovídalo tomu, že se jeho majitelé rozhodli ho opustit, jen tak. Bez jakéhokoliv rozloučení, bez slov vysvětlení. Ticho, pustno a prázdno!

Jen v podkrovním pokoji s obrovskou vyřezávanou postelí, kterou snad musel ten, kdo ji sem umístil, sestavovat a vyřezávat přímo v pokoji, protože jinak neměl šanci ji do pokoje po strmých a úzkých schodech jak dostat, ležela na podlaze rudá růže, jen ona a žádný dopis na rozloučenou.
V tu chvíli mi to došlo, nechal mne tu, samotnou a opuštěnou. Co bych taky mohla čekat? Byla jsem jen prostou dívkou, sirotou s nárokem, který nikdy nebyl naplněn. Prý pocházím z bohatého rodu, jenže kde je moje vždy tolik slibované bohatství? Kde? Pár všedních šatů s nastavovanou sukní, aby odpovídala předepsané délce a nepohoršovala okolí obnaženými kotníky a jedny na svátek, to snad má být mé bohatství?
A ten, kdo mi konečně dával naději je najednou pryč...odjel a nechal mne tu, a přitom sliboval, že mi vrátí vše, co mi právem patří. Co mi patří právem krve proudící v mých žilách.
Poklekla jsem pro růži, elegantně a ladně, tak jak jsem se celých pět měsíců učila. Zvedla jsem ji a přičichla té omamné vůni krvavých plátků. Zavadila jsem o trn a protrhla si jemnou kůži na prstech. Nevnímala jsem fyzickou bolest, víc...víc to bolelo na duši.
"Proč?" nikdo mi neodpověděl, zhroutila jsem se v hystrickém pláči na zem. Objímala růži a pomalu se smiřovala s tím, co stálo v dopise. Dvě pouhá slova Odjeli jsme...kam a proč? Proč mě tu jen tak nechali?
Na mých šatech ulpěly kapičky krve, od okvětních lístků se lišily, nebyly stejné. Jejich barva byla zářivě modrá, tak modrá jak jen může být u těch nejvyšších vládců. To jsem já, sirota - princezna. A mé právo na trůn mi bude vráceno kdy?

A na vás je...aby jste k této povídce vymysleli název :)
Ten nejhezčí nápad odměním nějakou tou malou grafickou cenou :)
Doufám, že jich tu alespoň pár bude, ať mám z čeho vybírat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 2. dubna 2012 v 19:19 | Reagovat

krásná povídka, nechtěla bys z toho udělat knížku?...:D :D :D a název...hm..to mi bude trvat o něco déle...co třeba - růže zapomnění?...ne to je vadný...ale co nic jinýho mě nenapadá! :D

2 Nori Nori | 6. dubna 2012 v 15:17 | Reagovat

Pěkný!Napadá mě jen asi názv Modrá krev nic víc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama