>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Dárek k narozeninám

26. června 2012 v 8:00 | J.T. |  Moje úvahy

Narozky jsem už měla, ale co...dospělá už přesně týden a přesto na sobě nevidím nic zvláštně jinýho :D

Červnové sluníčko se vyhouplo na oblohu, pomalu ale jistě zahnalo na ústup temnotu noci. Ke zdroji světla a tepla vzhlédly nádherné mnohafazetové oči, jiskřily nevídanou barvou. Směsicí modré a zelené. Moho lidí by se dohadovalo, jakou opravdu mají. Záleží jen na úhlu pohledu a barevné vnímavosti toho určitého.
V křoví něco zašumělo, tvor, jemuž patřily ty oči, vyděšeně zapískal a skryl se ve svém úkrytu. Namáčknul se co nejvíc k chladné zdi sklepa a vytřeštěnýma očima sledoval úzký pruh světla, který k němu dopadal z průchodu.


Na stole zazvonil budík, naučeným gestem po něm dívka dosud klidně spící a možná i snící šmátla a zatípla to otravné cinkání. Byl tu další den. Další, jeden z milionu. Součást těch předchozích a předzvěst těch nadcházejících, jenže dnes tu bylo něco úplně jiného...
Ještě napůl rozespalá se vymotala z peřiny a sklouzla z několika málo schůdku své palandy. Dopadla bosýma nohama na koberec a zamířila rovnou do koupelny, tak jako každé všední ráno. Vstát, do koupelny - vyčistit si zuby, obléct, namalovat. Před odchodem na autobus vypakovat bratra a sestru, nezapomenout svačinu a pak vytrpět několik hodin nudné výuky. Ještě než však stihla dojít pro tu svačinu, uvědomila si, že dnes to není jako dřív.
Zarazila se, podívala se na hodiny na zdi, pak ven na vstávající den a do očí se jí vehnaly slzy.
"Jsem dospělá." zašeptala se zvláštní nostalgií v hlase. Ještě než jí ten pitomý budík probudil, kdosi odnesl její dětství a to daleko hodně daleko. Už neexistují pohádky, sny ani naivita dětinskosti - stala se dospělou osobou. Za své činy naprosto zodpovídá jen a jen ona. Už tu není nikdo, kdo by vzal její jednání na svá bedra. O svém životě si naprosto stoprocentně rozhoduje sama. No možná na pár procentech tu jsou ještě její rodiče, ale čas, kdy jí budou pořád tak velkou oporou jako dosud, se neúprosně zkrátil a smrsknul na minimum.
"Je to všechno pryč." měla by vyrůst, zapomenout na své světy, dívat se dopředu a vnímat realitu. Zatřepala hlavou a tentokrát se opravdu natáhla pro tu svačinu, hodila jí do tašky a spěchala na autobus. Ještě než zašla za zatáčku, podívala se ke starému zameckému parku, už dlouho si roste divoce a sám. Skrývá veškeré její sny vyzpívané v písničkách přicházejících naprosto svévolně a samy, ukryté v mnoha hodinách vyprávění stromům a představování si, jak by to vše asi vypadalo kdyby příběhy, které doposud psala do změti písmenek, opravdu ožily.
Věděla, kde je vchod do podzemí pro ukrytou skříňku Vertas, i nádvoří Dakenusu. Cesta, kde se splašil hnědák lovce a začalo tak neuvěřitelné dobrodružství a dokonce...na druhé straně, za potokem a starým nohejbalovým hřištěm se skrývá svět černého hřebce Le Narda. Stačilo jen zavřít oči a pak se s novým otevřením výček dívat pozorněji a s fantazií.
Zavřela oči, odpoledne si veškerá místa opravdu projde a naposledy si zavzpomíná...naposledy? To nebude nikdy, zapřísahala se, slibovala si...svoji fantazii nikdy neztratí! Co by bez ní byla? Nic, jen další pouhý nudný dospělí, takový, jenž akorát tak přemýšlí o tom, jestli bude zítra mít co jíst, kde spát a čím zaplatit. Taková nechtěla být nikdy!

Mnohafazetové oči se rozzářily, když tvor, kterému patřily, vystoupil na světlo ze svého úkrytu. Naproti němu chvátal černý vesnický oříšek na dlouhých nohách a s jednou packou bílou. Potěšeně zapískal a vyčkával, než se u staré rozpadlé boudy objevila dívka. S úsměvem na tváři a novýma očima sledovala krajinu. Na rtech zas měla další ze svých příběhů...tiše si je přehrávala v hlavě a rozhlížela se, tajně doufala, že opravdu ožijí. Tvor roztáhl svá křídla a vznesl se k výšinám, zbyl po něm akorát tak prach mnoha milionů písmenek. Víte, kdo nebo co to bylo?
Fantazie, lidská fantazie, která dokáže vytvořit i z ponuré rozpadlé chaty kouzelnou chaloupku hodné, někdy i zlé čarodějky. To, co já nikdy neztratím.

Dospělost je pro mě jen malé, nevýznamné datum na občance.
Já...se opravdovou dospělou nestanu nikdy!

Navždy ve mě bude ukryté to malé dítě, které vyprávělo příběhy svým mladším sourozencům, občas zapomínalo spojovat realitu se svými sny a pak našlo to, co až doposud hledalo. Neuvěřitelný svět v němž je opravdu tou, kterou vždy chtěla být. Pisálkem, psavcem nebo možná i jednou velkou spisovatelkou. Za branou její fantazie se rozprostírá naprosto nový svět a ten, kdo nevěří, tomu už nepomůže. Našla jsem to, čím jsem. Jedním blázínkem s hlavou v oblacích a zálibou ve fantasy, v knížkách a vlastních příbězích.

Věřte mi, taková budu....NAVŽDY!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 26. června 2012 v 14:42 | Reagovat

Moc hezké :))
A.. congratulation for bithday..:-)
PS: Jinak ten design...to je z Vampire knight?..

2 J.T. J.T. | E-mail | Web | 26. června 2012 v 15:00 | Reagovat

[1]: Jo jo je :D  Díky za gratulaci.

3 Nasťa Nasťa | Web | 26. června 2012 v 20:08 | Reagovat

Všechno nejlepší.. :)) Já myslím, že malé neposedné dítě bude navždy žít v každém z nás, každý dospělák je přeci jen v nitru své duše malé děcko, které touží po velkém dobrodružství..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama