>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Kniha za jednu noc...1/3

25. února 2014 v 13:36 | Jey |  Kniha za jednu noc
Můj další literární počin, na jednorázovku moc dlouhé, na pokračování zase krátké, takže taková "novelka" rozdělená do tří částí...

Každý máme svá přání, své cíle, kterých chceme za svůj život dosáhnout, ať dříve či později a někdy ke každému úspěchu vede jiná cesta, záleží jen na nás, co všechno pro něj chceme obětovat.

"Tak zítra do Prahy," pohladila jsem po krku vysokou ryzku anglického plnokrevníka, tiše zaržála a otočila ke mně svojí hlavu, "však já vím, pojedeme," naposledy jsem se rozhlédla po okolí. Byl tu nádherný výhled, pod námi se rozprostíraly lesy a pole a na silnici za polem kukuřice zrovna jelo nákladní auto.
Přímo před námi se táhlo několik luk, přímo vybízely k rychlému trysku.
"Jako na dostizích," špitla jsem klisně do ucha a pobídla ji do kroku, následně do klusu, obě jsme věděly, co bude následovat.
Krok plnokrevníka se prodloužil a ona ochotně naskočila do cvalu.
"Tak jeď!" pobídla jsem jí a trochu povolila otěže. Ne o tolik, abych nad koněm neztratila nadvládu, ale dostatečně aby to podnítilo koňské svaly a dostihovou minulost ve své činnosti. Ryzka natáhla krk a rozběhla se svojí oslnivou rychlostí. Nikdy jsem nechápala, že pro dostihy byla příliš pomalá. Těch několik luk, skoro kilometr, jsme přeběhly až příliš rychle.


"Brzdíme holka, brzdíme..." přitahovala jsem pozvolna otěže a stočila ji do kruhu, po druhém kolečku konečně přešla do klusu a přímým směrem jsme pokračovali dál, teprve až u rybníka jsem jí zastavila do kroku. Za chvíli nás čeká silnice a myslím si, že řidiči by z divoce klusajícího koně, který by se vyřítil z postranní polní cesty, nebyli zrovna dvakrát nadšení.
Naštěstí ačkoliv i ona, jedenáctiletá ryzka se jménem Wonderful Story, pro mě prostě Sára, patřila mezi ty "janky plnokrevný" dala se v klidu zvládnout a nic proti pomalému kroku nenamítala. Ukázněně přešla po silnici a pokračovala i se mnou na zádech rovnou cestou dál po asfaltce. V hlavě mi jen tak bliklo, že bych se ani nemusela vracet. Rovnou tady bych koně otočila a zamířila domu než do o vesnici vzdálené zámecké stáje.
Povinnost je však povinnost a z dětských snů jsem už dávno vyrostla. Vždyť po začínajících prázdninách nastoupím už do druhého ročníku vysoké školy Karlovy univerzity oboru Literatura a český jazyk. Jsem na prvním kroku ke splnění mého velkého snu, většího než jsou koně - pracovat v nakladatelství a vydat vlastní knihu!
"Jsem zpátky!" hlásila jsem jako po každém mém návratu hlavnímu stájníkovi. Sára už dávno stála spokojeně ve svém boxu a ládovala se přídělem sena.
"Dobře, jedeš hned domu nebo máš ještě čas? Potřeboval bych přivést koně z pastvin u jezera, jsou tam dva valaši a tři klisny," jak typické, ačkoliv se zeptal, zda už pojedu, stejně mi zadal práci a přesně tak, abych nemohla odmítnout a přitom u jezera jsou nejvzdálenější pastviny!
"Jo a vem je po jednom, kvůli bezpečnosti," přesně jsem viděla ten jeho úšklebek, měla jsem sto chutí na něho vypláznout jazyk, to se zase projdu...a zabere to nejmíň další hodinu!
"Ano, samozřejmě ráda pomohu," souhlasila jsem a popadla vodítko, jenom jedno. Nemohla jsem si na nic stěžovat. Za to, že jezdím Sáru, vypomáhám s prací okolo. Je sice pravda, že občas je práce až příliš mnoho, jindy zas nemám pomalu do čeho píchnout. Hold můj pracovní týden začne s menším dloužkem vůči spánku.
Jelikož šetřím peníze kde se dá, i cestu čtyř kilometrů jako vždy překonávám na kole, i když jsem už přes rok řidička-sebevražedkyně.
Povzdechla jsem si a zamířila pro prvního z koní, sluníčko už se pomalu sklánělo za vysoké stromy a jedinou věžičku malého vesnického zámku, nově zrekonstruovaného a zpřístupněného turistům.

"Dobrý den," pozdravila jsem ve velké recepci nakladatelství Horácio a spol. Jako studentce literatury se mi zde povedlo sehnat brigádu na prázdniny. Nejen, že si vydělám alespoň část potřebných peněz na další rok, ale zároveň se dostanu blíže k tomu správnému "ruchu".
"Dobrý den, co pro vás mohu udělat?" zeptala se velice ochotně blondýnka za počítačem a vstala ze své kancelářské židle.
"Mám se tu dnes hlásit na brigádu, u paní Veselé."
"To jste tedy vy, ta nová brigádnice, počkejte chvíli, hned paní Veselou zavolám." ukázala mi na křesla, "posaďte se, za chvilku tu bude."
Posadila jsem se do křesla a podívala jsem se po malé recepci. Otevřenýma dveřma na levé straně jsem zahlédla část kanceláří a toho obrovského ruchu, které je v malém nakladatelství běžné. Firma Horácio a spol. Čítala všehovšudy dvanáct zaměstnanců a majitel byl velice bohatý podnikatel vlastnící několik společností.
Ve dveřích za recepcí se objevila starší dáma kolem padesáti let s perfektně upraveným účesem, elegantním kostýmku a na vysokých podpatcích. Vypadala velice přísně a přesně se hodila do noblesy zdejšího podniku. Na tváři se jí však objevil vřelý úsměv, člověk nikdy není takový, jakým se zdá být.
"Dobrý den, slečno..."
"Králová, Viola Králová," připomněla jsem jí své jméno.
"Ach zajisté, budu vás mít k ruce, jste studentka literatury, že ano a vaše střední je obchodní?" optala se, "nemyslete si, že všechny informace o vás jsem zapomněla, ale je toho tolik, co si musím pamatovat, že se raději optám," usmála se na mě.
"A všechny jsou správné," usmála jsem se nazpět. Jestli mi ona bude dělat šéfovou, budou to velice příjemné týdny v nové práci.
"Takže teď vás tu provedu a pak pro vás mám hned nějakou práci, budete sice muset jít dolu do archivu, protože tu kopii nemůžu najít ve své kanceláři, ale to zvládnete," pokynula mi rukou a vzala mě na prohlídku celé malé společnosti, sídlila v nově zrekonstruovaném domku a všechno její vybavení jasně prozrazovalo, že majitel je movitý.
Zrovna, když jsme procházely poslední chodbou, kterou mi ještě paní Veselá neukázala, naproti nám se objevil muž. Mohlo mu být kolem čtyřicítky a soudě podle jeho obleku zastával velice vysokou funkci, snad pan ředitel?
"Dobrý den, pane " pozdravila paní Veselá onoho muže, odpověděl jí na zpátek a mě si velice důlkladně prohlédl, stydlivě jsem sklopila hlavu a slušně pozdravila.
"Ta nová, že?" optal se a pak se omluvil kvůli jednání, na které právě spěchal.
Měla jsem ještě pocit, že se ještě ohlédl, než nám naprosto zmizel z dohledu, ale nechtěla jsem být příliš vztahovačná, proč bych taky já mohla upoutat pozornost někoho takového.
"Tak vrhneme se do naší práce, ano?"
"Samozřejmě," a tak začal můj první pracovní den, následovaný těmi dalšími...

"Dobrý den," vstoupila jsem do té největší kanceláře z celého podniku, za masivním psacím stolem seděl jednatel celé společnosti. Zrovna byl zaujat do své práce na ultravýkoném notebooku, okamžitě však od své práce vzhlédl a jakmile mě uviděl, notebook zaklapl.
"Ach slečna Králová, dobrý den," vstal od svého stolu.
"Prý jste si mě vyžádal," sdělila jsem důvod své navštěvy, nikdy v životě jsem nebyla takto nervózní, co jen po mě bude chtít?
"Nemusíte se ničeho bát," usmál se svým úsměvem alá jsem-sexy-a-vím-to. I když byl o skoro dvacet let starší než já, skoro mohl být mím otcem, musela jsem uznat, že se nedivím chování starších kolegyň z kanceláří.
Vždyť na mě taky závistivě koukaly a cosi si šeptaly, když mě paní Veselá vyzvala, abych odpoledne zašla za panem jednatelem. Sekretářka ve vedlejší kanceláři mě málem usmrtila svým pohledem, než mi sdělila, že jsem očekávána.
"Paní Veselá si vás velice chválí, že tak šikovnou brigádnici tu ještě neměla a na to, že jste studentka teprve prvního ročníku jste prokázala velice dobré vědomosti. Vaše postřehy byly skvělé,"
"Jen jsem se snažila svoji práci udělat co nejlépe, ale děkuji,"
"Proč jste se rozhodla pro literaturu?" podíval se na mě a já v tu chvíli měla dojem, že před ním stojím snad naprosto nahá, jeho pohled dokázal proniknout i látkou nových šatů. Objevila jsem je ve výprodeji a za tu cenu...vždyť se mě všichni ptali, kde jsem je pořídila. Musela jsem se přemáhat, abych si neopravila sukni. Není příliš krátká?
Zhluboka jsem se nadechla: "Už od mala jsem milovala knihy, dokázala jsem hodiny prosedět nad příběhy. Rodiče se na mě zlobívali, že prý lítám s hlavou v oblacích, ale...kdo dokáže dát víc než právě kniha? Máma si myslela, že ze mě bude mít právničku, ale já se rozhodla pro literaturu,"
"Píšete?"
Zarazila jsem se, tohle přece musí vědět ze vstupního pohovoru, sice jsem nemluvila s ním, ale s jeho zástupcem, ale určitě se na můj příchod musel připravit. Srdce mi poskočilo...
"Ano..." řekla jsem možná až příliš potichu, "Ano píšu, mám svůj blog a několik mých povídek vyšlo i v časopise,"
"A co vydání vlastní knihy?"
Moje srdce na pár úderů vynechalo. Já se přece jen chtěla podívat, jak to v nakladatelství chodí, učinit ty první nesmělé krůčky a ne rovnou skákat. Začalo to tou editací krátkého článku a pokračovalo to tím rukopisem. Nakonec přijde tohle?
"No?" otázal se znovu, když jsem na chvíli zaváhala.
"Je to můj sen," přiznala jsem a sklopila hlavu.
"Víte, že to kdysi byl i můj sen? Nikdy se mi to nepovedlo, i když jsem získal toto místo," překvapeně jsem vzhlédla. Nechápala jsem, proč mi o tom teď říká.
"Mám pro vás nabídku. Rozhodování o vydání knih je sice na redaktorech a práce mají až až, takže aby se zcela nový rukopis dostal do popředí není zrovná lehké," dramaticky se odmlčel, "já jako jednatel této společnosti mám přece jen nějaké to slovo, mohl bych se prosadit o to, aby se váš rukopis dostal na stůl nějakému z redaktorů hned a nebo rovnou do tisku,"
"To by bylo...skvělé, ale proč já?"
"Jak se říká, ani kuře zadarmo nehrabe, takže něco za něco..." přišel ještě blíže.
"Chci vás,"
Tady je ten hlavní zádrhel, napadlo mě okamžitě. Jak jinak, něco za něco. Knihu za jednu noc...šokovaně jsem se nadechla.
"Tím myslíte..." ani jsem svou myšlenku nedopověděla, ta otázka zůstala viset ve vzduchu.
"Kolik vám je? Dvaadvacet? Neříkejte, že nevíte, jak to chodí," v jeho tváři se objevilo pobavení, jsem sice holka z vesnice, jezdím na koních v zámku, ale tak naivní a nevinná také nejsem!
"Sex?" to slovo se rozlétlo po celé kanceláři, naplnilo každičký prostor svou absurditou.
"Nemusíte být hned tak přímá, nazval bych to spíš...strávení jedné noci ve vzájemné společnosti. Moc dobře vím, kde jezdíte na koních. Majitel zámku je můj velice dobrý kamarád z vysoké školy a jeho zámek nabízí velice krásné ubytování a nemáte to daleko z domova. Co byste řekla tak víkendu za čtrnáct dní? Z pátka na sobotu nebo raději až v sobotu?"
"Mám odpovídat hned?"
"To je jen na vás, samozřejmě vám dám čas na rozmyšlenou, ale víte, že je sezóna a sehnat pokoj v zámku není jen tak, byl bych rád, kdybyste se nejdéle příští týden rozhodla,"
Usmála jsem se, přilévala jsem ještě trošku více oleje do ohně. Měla bych snad s jekotem vylétnout z kanceláře a obvinit pana jednatele ze sexuálního obtěžování? Vždyť je jednadvacáté století a sex vídají i malé děti odpoledne v televizi.
"Dobře...rozhodnu se, to je vše, co jste mi chtěl?"
"Ano, můžete jít, nashledanou,"
"Nashledanou,"
Opustila jsem jeho kancelář, okamžitě se do mě zabodly dvě zelené oči. Sekretářka pana jednatele, pohledná vysoká brunetka o pár let starší než já, jestli jsem si dělala starost s delkou mojí sukně končící asi deset centimetrů nad koleny., v porovnání s ní jsem mohla být naprosto v klidu.
"Vyřízeno?"
"Ano, děkuji, nashledanou," opustila jsem i její malou pracovničku a vyšla na chodbu. Naštěstí v ní nikdo nebyl.
Teprve teď jsem se mohla zhluboka nadechnout, tohle je vážně komedie. Rychlým krokem, tak rychlým, jak jen mi podpadky dovolily, jsem se vydala na toalety. I ty naštěstí byly prázdné, takže nikdo se nestal svědkem mého pobavení. Mohla jsem cokoliv, mohla jsem plakat, mohla jsem být pohoršená a vyděšená, já se však rozesmála a hlasitě.
"Vidíš to, Violo?" oslovila jsem svůj odraz v zrcadle.
"Jsi vhodná jen pro potěchu tvého nadřízeného," vyplázla jsem jazyk na tu dívku před mýma očima, celý ten rozhovor probíhal tak v klidu. Jako by to bylo na dením pořádku. Nebo se cesta k úspěchu vážně platí sexem?
"Co chci?"
Poupravila jsem si svůj make-up, naštěstí jsem se od doby mé vysoké školy naučila s těmahle sarapatičkama zacházet, nikdy dříve jsem je příliš nepotřebovala. Taky nač taky ke koním?
S nově nabitým seběvedomím jsem vyšla z toalet, jestli si nepospíším ujede mi vlak a než bych se dostala domů dalším, už bych nestíhala koně.
"Nashledanou," pozdravila jsem na recepci a rychle chvátala na nádraží.
"Nashledanou v pondělí,"
Bohužel jak jsem tušila, vlak mi ujel a ke koním jsem se dostala jen na chvilku, stihla jsem jen Sáru vyhřebelcovat a vzít ji na krátkou procházku, slíbila jsem jí však, že jí to další den vynahradím.

Tak jak se Viola nakonec rozhodne?
Další dílek už brzy...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 27. února 2014 v 17:53 | Reagovat

Wow,moc pěkně napsané! :-)
A doufám,že se s ním nevyspí..O.o
You can't do this to me..O.o :D

PS: Našla jsem jen maličkou gramatickou chybku ve větě:
"Tím myslíte..." ani jsem svou myšlenku nedopověděla, ta otázka zůstala vyset ve vzduchu.
Místo "vyset" tam má být "viset" :)

Těším se na další díl!

2 Ania Ania | E-mail | Web | 28. února 2014 v 18:47 | Reagovat

Pěkné, poutavé a úžasně napsané...Souhlasím s Tenny, You can't!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama