>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Bez/mocná

11. března 2014 v 17:24 | Jey |  Z druhé strany
Ne, že bych zapomněla na rubriku s povídkami z druhé strany, jen jsem neměla tu "Odvahu" něco takového opravdu zveřejnit...
Jey stárne a dívá se kolem sebe, čte knížky, které kazí její už tak zkažené já a pak se inspiruje a vzniká z toho toto.
Pokud jsem příliš šokovala vaše doposud ničím nešokované a nezkažené mínění o mé maličkosti, tak se omlouvám, ale...proč by něco takového mělo být vlastně zkažené? Je to přece umění a v umění jde o to, nezastavit se před ničím.
Děti případně zavírejte oči :D

BEZMOCNÁ

Uchvátila ho svou mocí, nemilosrdná a tak krásná. Nikdo by v té dívce nehádal tak krutou duši, za andělskou tváří, oříškově hnědýma očima, rozkošnými pihy a rudými vlasy skrývala své pravé já.
A nebývala taková, znával ji jako mladou dívku, která po boku svého otce stála za všemi těmi, kteří se vzepřeli vládě toho, co je všechny začal ovládat.
Jak jen se člověk dokáže změnit, dříve nevinná a na straně dobra.
Dnes?


Stála na druhé straně čaroděje. To on měl tohle všechno na svědomí, to on ji před třemi lety unesl a dokázal v ní probudit tu, jež pouze ubližuje.
Dívala se na něho zpatra, když ho přivedli v okovech jako jednoho z nevyzpitatelných bratrů Danielsových. Chytili staršího Marca a byl to obrovský úspěch.
Nejdříve ji vůbec nepoznal, jak tam tak hrdě seděla na trůnu v šatech z těch nejdražších a nejluxusnějších látek. Sřihu, který si na sebe opravdu může vzít jen člověk více než sebevědomý. Nedala ani jediným náznakem najevo, že ho poznává. On však věděl o koho jde. Silvia McBurthy, dcera jejich vůdce, hraběte z More. Jeho panství je posledním z těch, jež odolává černým kouzlům zlého čaroděje. Polapil však jeho dceru. Nebo se nechala dobrovolně zlákat?
Dlouhé hodiny o tom mohl přemýšlet, sám v tichu své temné kobky. Dokud za ním nepřišla ona sama.

"Vstaň!" její hlas se mu zabořil až do morku kostí, tak prudký a panovačný. Zůstal však dál klečet s hlavou zdviženou na znamení, že sebou nenechá jen tak manipulovat.
"Slyšel jsi!" vyštěkla a pak najednou obrátila. "Copak si mě nepamatuješ. To jsem přece já Silvia, Via, jak jste mi vždy říkali." naklonila se k němu a nechala ho podívat se do hlubin jejího výstřihu. I když se bránil ledasčemu, tento pohled si nemohl odpustit, naprázdno polkl.
"Líbí se ti to, co vidíš?" poklekla až k němu, už netrvala na tom, aby vstal z chladné země.
"Můžeš to mít, stačí jen říct..." přiblížila se tak, že mohl vdechovat omamnou vůni růží.
"Pořád je mám ráda, jsou to tak překrásné květiny a nejlépe bílé," ano takovou ji on znával, jako mladou dívku. Neváhala lézt přes vysokou zíďku jen kvůli těmto bílým květinám a jejich vůni. Tolikrát ji pomáhal a tolikrát o ni sníval...
Přisunula se ještě blíže, rukama se zapřela o jeho ramena, stačilo se jen naklonit, aby ji mohl políbit.
Udělala to však ona, to ona se sehnula k jeho rtům a políbila ho, nejdříve jen krátce a letmo, podruhé vyzývala a potřetí se už neubránil, nebýt rukou svázaných v okovech, přitáhl by si jí blíže do náruče, takhle jen mohl opětovat to, co se mu nabízelo. Najednou se odtáhla...
"Chceš víc. Já ano." neptala se, prostě oznamovala. Prozatím měla ruce jen na jeho ramenech, neváhala však a sjela níž, prudce uchopila drsnou látku jeho košile a vyhrnula ji výše. Odhalila tak vypracované svaly, usmála se letmým úsměvem, co také mohla čekat od syna kováře? Než jen pevné a vypracované tělo. Sklonila se níž, neváhala se svými polibky pokračovat po odhalené kůži níž a níž.
Dlouhou dobu se snažil jen tak nehnutě vyčkávat a prát se se svým přesvědčením a tím, za co vlastně bojoval. V této chvíli to byla válka s jeho vlastním tělem. Bylo to však něco naprosto nemožného, když mu svými rty a následně i jazykem přejížděla přes bradavky a dokonce i níž. To však už nevydržel, zhluboka se nadechl a kalhoty se postupně stávaly čím dál tím užší.
"Netlačí tě náhodou?" zašeptala mu do ucha a začla rozvazovat tkanice na jeho kalhotech, pomalu a dráždivě, sem tam se jen tak náhodou dotkla o trochu níž. Ještě než mu kalhoty stáhla však ve svém snažení ustala.
"Jsem to ale nezdvořilá, tebe tu svlékám a sama jsem stále oblečená," zachychotala se, její šaty se příliš nedaly považovat za oblečení. Přesto se však začala pomalu svlékat i ona.
Jak jen se člověk dokáže změnit, znával ji jako cudnou dívku. Co si pamatoval, tváře ji začaly rudnou jen při pouhé zmíňce o něčem, co jen vzdáleně připomínalo akt mezi mužem a ženou a teď se před ním vysvlékala ze šatů, pomalu a tak zkušeně. Vzrušovalo ho to, mísily se v něm pocity, které zažívá každý muž, když se před ním tak otevřeně nabízí mladá dívka a zároveň se v jeho hlavě ozývaly hlasy bojující za dobro.
Nemůže ji podlehnout...nemůže podlehnout kouzlům. Kouzlům?! Vždyť doposud nevyužila ani ždibec z magie, pokud se tedy nepočítá ta...ženská.
Dokonce i ty pouta mu uvolnila prostě, klíčkem, který se jí houpal mezi ňadry. V tu chvíli byl volný, nahá vyčkávala, co udělá, mohl přece utéct, pravda poněkud tíže, ale...i tak by se o útěk mohl pokusit. Kdyby v něm nevyhrála jeho druhá půlka, strhl si ji do náruče a líbal ji, tentokrát však už žádné ohledy nebral. V těch polibcích se skrývala všechen tech chtíč tohoto okamžiku promísen s láskou v jeho srdci.
Uložil ji na lože ze slámy a deky, kterou dostal dnes odpoledne, pravděpodobně k tomuto účelu. Jeho chtíč se stupňoval. Muselo to být tímto místem a tím okamžikem, v jiné situaci by vydržel mnohem víc. Chtěl se jí zmocnit a vyhrát tuhle bitvu.
Zarazila ho však: "Kam tam chvátáš?" optala se a to optání vyznělo tak nevinně.
"Ty něco chceš...já něco chci, něco za něco," v tu chvíli musela využít kouzla, protože ho naprosto jednoduše odstrčila ze svého těla a převrátila na záda, obsedla si ho jako neposlušného hřebce.
"Co chceš? Co po mně můžeš chtít?" ptal se současně s hlubokým nádechem. Dráždila ho, hrála si a následně pak uhýbala.
"Chci znát to místo!" znovu ho vyprovokovala a když stačilo tak málo ke společnému splynutí dvou těl, cukla.
Měl ji odstrčit a říct, že mu za to nestojí, nebude se přeci zahazovat s Černou stranou, on bojuje za dobro a za všechen utlačovaný lid.
"Les na Severní straně, na mýtině u vodopádu je průrva v jeskyni zakrytá květy bílých růží, projde se jí až k onu místu," zašeptal ji tiše do ucha a pak se vzepřel, povalil ji na záda a následně se zmocnil svého triumfu.

Vyhrála však ona, věděla místo, kde se ukrývá ta tajemná armáda jejího otce, prý chtějí vytáhnout na hrad a porazit zlo. Jenže..vyhraje ona a stačilo jen její tělo. Splnila úkol, který měla.

A teď popravdě, kdo se nečervenal, když to četl? :D
PS: Hledala jsem doprovodný obrázek a žádný mě vážně nenapadl, co vás? :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Strange Strange | Web | 11. března 2014 v 22:13 | Reagovat

Je to úchvatný.. :) Je to prostě skvělý.. já nevím, co k tomu říct.. podle mě by jsi takovéhle věci měla psát víc :) Vážně ti to jde :) Aww Jey, já tě miluju ♥ :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama