>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Kniha za jednu noc...2/3

1. března 2014 v 20:39 | Jey |  Kniha za jednu noc
Předcházelo:
Viola dostala nabídku na vydání vlastní knihy, jenže nic není zadarmo. Na oplátku musí strávit jednu noc s jednatelem nakladatelství, ve kterém je brigádně zaměstnaná...
Co je silnější...touha po svém snu nebo morální hodnota života?

V sobotu odpoledne jsem parkovala auto pod velkým dubem u stájí, jelikož je vrchol sezóny nemohla jsem s autem "zaclánět" na parkovišti pro hosty zámku.
"Ahoj Moniko," pozdravila jsem dívku o něco málo starší tlačící právě plné kolečko s hnojem.
"Ahoj Violo, jdeš jezdit?"
"Samozřejmě, ale ještě chvilku počkám, přece jen je ještě horko," to už však Monika neslyšela, pokračovala dál s plným kolečkem a prozpěvovala si nějakou melodii. Zakourtila jsem hlavou a vydala se do stáje. Na rozdíl od dusna venku bylo v klimatizované stáji velice příjemně. Jen koně bohatých majitelů si můžou užívat takový luxus.
"Sára je venku, ale než s ní pojedeš vem, prosím tě, Olivera na jízdárnu ano?" zastavil mě hlavní stájník, "a pozor, už čtrnáct dní na něm nikdo nejezdil,"
"A Zuzana přijde zítra," dokončila jsem celý ten problém, Zuzana byla poněkud otylejší čtyřicátnice stále zkoušející nové a nové praktiky na hubnutí, ale ani vlastní kůň jí nepomohl. Naštěstí byl Oliver dostatečně mohutně stavěný, aby kila navíc jeho jezdkyně neubližovala jeho zádům. Problém byl v jeho temepramentu a nepravidelnému dojíždění jeho majitelky.
"Jestli ji zase shodí..." povzdechl si hlavní stájník.
"Však já vím, budu se snažit,"
"Děkuju,"


Povzdechla jsem si a šla se převlíct, společně s helmou jsem však popadla i páteřní chránič, bylo mi jasné, že určitě skončím na zemi. Oliver nebyl špatný kůň, jen se mu nedostávalo dostatečného pohybu a tak to tak vypadalo.
Už když jsem ho vyváděla na jízdárnu valach cukal otěžema a zvedal vysoko hlavu, přiravený vyrazit. I když jsem koně před samotnou jízdou vzala na lonž, kde, jak jsem doufala, se snad dostatečně vyblbne, mému pádu jsem nezabránila.
"No tak, Olivere," valach si znova poskočil a vyhodil zadníma vysoko do vzduchu. Okamžitě se pustil do rychlého cvalu, naštěstí dostatečně respektoval hrazení jízdárny, takže před ním prudce zastavil, co však už nikdo nezastavil byl můj pád.
S výkřikem jsem se poroučela k zemi, cítila jsem náraz na můj páteřní chránič a věděla, že mě zase jednou zachránil před vážným zraněním. Takhle jsem se jen trochu potloukala a hned se zvedala na nohy, jenže ten bláznivý kůň měl energie asi příliš. Rychle se rozběhl a udělal to, co ještě nikdy před tím.
"Olivere!" stačila jsem jen vykřiknout, když se valach perfektním skokem přenesl přes hrazení jízdárny. Netušila jsem, kde se v něm bere takové skokové nadání. Přímo před mýma očima překonal metr a půl vysokou bariéru.
"Ty jeden blázne," rychle jsem prolezla mezi prkny a chvátala za rychle běžícím koněm. Bohužel zvíře nezamířilo ke stájím, ale rovnou k zámecké zahradě! Jestli tam vběhne a podupe pečlivě upravovaný trávník nebo nedej bože vyděsí turisty...nechtěla jsem ani domýšlet.
Rychlým během jsem koně následovala, jenže ten už byl v nedohlednu. Vběhla jsem ve svém jezdeckém k rozcestí mezi stájí a zámkem, kudy běžel?
Otočila jsem se kolem své osy, když jsem zaslechla klapot kopyt.
Olivera na otěži zrovna přiváděl...můj šéf! Byl tu zas. Pan dokonalý jednatel nakladatelství. Ten, který mi včera přednesl svou nabídku, do tváří se mi nahnalo ještě více krve. Naštěstí jsem byla ještě rozpálená z krocení zdivočelého koně, takže si snad ničeho nevšimne.
Zamířila jsem té dvojici vstříc. "Dobrý den," pozdravila jsem.
"Ten kůň je váš, slečno Králová?"
"Ne, teda jo..." nevěděla jsem, co mám říct, nadechla jsem se a všechno shrnula: "Nepatří mi, jen jsem měla za úkol ho vyběhat,"
"A jak to tak vypadá, on vyběhl vás," pokusil se o vtip.
"Děkuju za odchyt, asi bych měla problém, nebýt vás," přebrala jsem otěže s dostatečným upozorněním ve svém odměřeném chování, že mi to vážně nepřišlo vtipné. Otočila jsem rychle koně. Oliver se zase vzpouzel a cukal hlavou.
"Počkejete, nechtěl jsem vás urazit," pozdě, to už se stalo.
"Spadla jste? Nejste zraněná?" najednou se jeho tón hlasu změnil, ptal se opravdu starostlivě.
"Nic mi není," snažila jsem se udržet koně na místě, "ale Oliver je už nervózní, musím jít, ještě jednou vám děkuji,"
"Viděl jsem vás jezdit, takže vím, že jste dobrá," snažíte se napravit svoji chybu pane dokonalý?
Zastavila jsem koně, "Jestli dobrá nevím, ale přesto děkuji,"
"Přemýšlela jste o mé nabídce?"
No ano přemýšlela, celé včerejší odpoledne, celou cestu vlakem, když jsem hřebelcovala Sáru a dokonce i když jsem seděla na Oliverovi a snažila se koně usměrnit. I tehdy jsem myslela na to, že si můžu splnit svůj sen!
"Ano," řekla jsem prostě.
"A jak jste se rozhodla?"
"Že svojí knihu opravdu vydat chci," Oliver zařehtal, už ho nebavilo to věčné postávání, jasně dával najevo, že problémy lidí ho nezajímají, jeho jediný záměr je se rozběhnout a běhat.
"No tak Olivere," klidnila jsem valacha.
"Souhlasíte?"
Věřila jsem, že se tohle nedozví rodiče ani nikdo další z mých budoucích čtenářů. Jakou cenu jsem ochotná zaplatit za vydání jedné knihy.
"Ano, ale teď už vážně musím jít," věděla jsem, že jestli budu Olivera stresovat ještě o chvilku dýl, Zuzana zítra bude padat, i když...ona bude padat tak jako tak.
Na tváři pana jednatele se objevil úsměv: "Dobře, všechno probereme v pondělí..." otočil se na odchodu, "hodně štěstí s tím koněm a v pondělí přineste svůj rukopis, nashledanou."
Celá ohromená jsem se dívala jak odchází, nevšímala jsem si přešlapujícího koně, na to jsem byla příliš stále ještě v šoku ze svého jednání. Vždyť jsem se včera večer rozhodla, že nabídku odmítnu! A najednou jsem kývla.
"Já se do hlavy vážně nepraštila," řekla jsem valachovi a konečně se rozešla zpátky k jízdárně.

"Tak jak dopadla jízda, teda jezdila jste ho pak zase?" zeptal se mě pan jednatel v pondělí dopoledne, poté, co si mě nechal zavolat do své kanceláře.
"V pohodě, podruhé už jsem nespadla a naštěstí nespadla ani jeho majitelka druhý den," podala jsem zprávu z událostí víkendu.
"A váš pád, všechno v pořádku?"
"Ano, jsem zvyklá padat, jen se musíte umět zvednout a nebát se vrátit se zpátky do sedla,"
"Pěkně řečeno a teď zpět k tomu, kvůli čemu tu jsme,"
"K vaší nabídce,"
"Vašemu vydání knihy," opravil mě, "říkejme tomu tak, každá vojenská mise mívá krycí název,"
Malém mi z úst ušlo tiché zachehtání, přirovnávat tohle k vojenské misi bylo...no možná příhodné.
"Máte rukopis? Tedy soubory vašeho díla, nechám ho ještě dnes nějakému redaktorovi, samozřjemě, nikdo se nedozví, že jsem to zařídil já, toho se nebojte,"
"Bojíte se své pověsti?"
"Spíš se bojím o tu vaši, s každou knihou se musí zacházet jako s možným bestsellerem a nevím, jak by se hovořilo o vás..."
"Kdyby se tohle všechno dostalo na povrch?"
"K mé manželce,"
Podívala jsem se na něj poněkud nechápavě.
"Nic jste si o mě nezjišťovala? Moje manželka je šéfredaktorkou v tom největším bulváru v republice,"
"Aha," tohle jsem si opravdu nezjišťovala. Moje chyba. Budu se muset naučit smýšlet víc jako celebrita než spisovatelka.
"Ten rukopis?" připomněl mi hlavní důvod, ne však jediný.
"Ano, tady," podala jsem mu malý kovový flash disk, dárek od mého nejlepšího přítele.
Usmál se: "Víte, že jsem něco takového očekával?" pozorně se díval na ritinu na kovu. Zobrazoval jednorožce v dechberoucí póze.
"Vážně mi na knize záleží,"
"Je to fantasy, že ano?"
"Spisovatelé píšou, to co se čte a jak jistě musíte vědět, fantasy..."
"vládnou předním žebříčkům, stejně jako erotické romány,"
"Narážíte tím snad na něco?
"Ne...jen holý fakt," usmál se na mě. Kdyby nebyl ve věku mého otce...zahnala jsem jakékoliv své myšlenky.
"Přejdeme k druhé části vašeho vydání,"
"Kdy? Jak?"
"Pomalu, nemusíte být hned tak strohá,"
Když já to už chtěla mít za sebou.
"Mám rezervovaný pokoj v zámku na devatenáctého, vyhovuje?"
Devatenáctého? Rychle jsem si v hlavě prošla kalendář, vždyť to je už tenhle víkend! A hned poté jsou závody, na které se Sárou jedu. Alespoň nikomu nebude divné, že jsem ve stájích tak dlouho.
"Je to na vás příliš rychlé? Nezapomínejte, že ještě před chvílí jste to byla vy, kdo jednal rychle..." reagoval na mé chvilkové mlčení.
"Ne, to je v pohodě,"
"Dobrá, dám vám vědět, kde a kdy se sejdeme, už můžete jít," zakončil naši debatu a vyprovodil mě ke dveřím.
"Nashledanou," potřásla jsem si s ním rukou, tak jako když se uzavírá obchod. Naprosto jsem ignorovala vraždící pohled jeho sekretářky. Soudě podle jejího výrazu by dala cokoliv za to, aby "obchod" jaký jsem právě uzavřela, uzavírala ona.
Vřele jsem se na ní usmála a rozloučila se. Do zad mě ale bodal její pohled, věřila jsem, že ačkoliv bude něco tušit, zamlčí všechny své doměnky. Pan jednatel ale jasně slíbil, že se nikdo nic nedozví a ani na nikoho nepadne žádné podezření.
S takto uklidněným svědomím jsem se pustila do mé další práce. Jakmile paní Veselá zjistila, že mi může opravdu věřit, svěřovala mi i takové úkoly, ke kterým se pouhý brigádník nedostane. Velice jsem si cenila její důvěry.
"Mám dojem Violo, že jsi v té kanceláři nějak příliš často, co chtěl tentokrát?"
"Jen nějaké formality," věděla jsem, že to není zrovna dostačující, když personál měla na starost ona, ale neřekla na to nic.
Ve středu si mě ale hned ráno odchytla: "Ty jsi dávala redaktorům svoji knížku?"
"Redaktorům?" podívala jsem se na ní zmateně a všechno na sebe málem práskla.
"Jo no, dávala, ale nemyslím si, že by se na to některý z nich podíval, nemaj na to přece čas," zasedla jsem ke svému malému stolku a pustila se do třídění pošty.
"Tak se jeden našel, Rudolf ho má právě teď na starost a vypadal velice překvapeně. Na jednadvacetiletou holku je to prej dost dobrý,"
Tak on už to vážně poslal dál.
"Pořád ale nechápu, jaktože jsi mi to neřekla?"
"Já, vůbec jsem nepočítala, že by se to mohlo ujmout, čekala jsem, že skončí někde na dně a tak nepřišlo mi to důležité," zalhala jsem, vydání mé knížky je EXTRA důležité.
Samozřejmě, že jsem paní Veselou neuklidnila, ještě aby tak začla něco tušit.
"No dávej si pozor," varovala mě ještě a šla po své práci. Oddechla jsem si a dál se věnovala tomu, za co tu jsem skutečně placená.
A víkend se nezadržitelně blížil. Sára byla ve skvělé kondici a připravená, takže mě netrápilo, že poslední skokový trénink jsme měli o víkendu a přes týden, zatímco budu v práci, jí akorát Monika vezme jednou pod sedlo a na lonž. V pátek si něco málo skočíme a v sobotu startujeme. Ještě před tím mě ale čeká...ta noc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 1. března 2014 v 23:53 | Reagovat

Nééé,tohle mi nedělej! :D
A hned další díl prosím! :D
Je to fest napínavé! ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama