>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Kniha za jednu noc...3/3

4. března 2014 v 20:50 | Jey |  Kniha za jednu noc
Předcházející:
Všechno je potvrzeno...nabídka jedné noci za vydání knihu byla potvrzená,
ale pořád ještě není všechno dokonáno, ještě je možnost couvnout.

"Věřím, že se staneš tou vílou z tvé knihy. Rozhodl jsem se, že z toho uděláme trilogii jako je většina Fantasy knih, materiálu je na to dostatek. Budu tě čekat v 19:00 v pokoji číslo 7. Napiš obratem odpověd, Julie na něj počká, " celá zmámená jsem si četla vzkaz od pana jednatele na papíru z firemních bloků, tyto papírky se zde používali zcela běžně. Četl to snad? Jak jinak by mohl vědět o hlavní hrdince, víle zamilované do obyčejného smrtelníka. Klepaly se mi ruce, když jsem rychle odepisovala: "Ano, chápu." rychlá odpověď, podívala jsem se na ní, pak na jeho sekretářku a ještě dopsala: "Jen s tou vílou si nejsem jistá..." a s úsměvem předala vzkaz na půl přeložený. Jestli mám jistotu, že to nebude číst, jsem ale netušila.
Když jsem už brzy po poledni opouštěla firmu, zastihl mě rovnou on.
"Věřím, že to zvládneš, pokud ovšem..."


"...nebojte se, jestli vám jde o to, že bych cukla, taková nejsem, nashledanou," bylo zvláštní jak rychle přešel z uctivého vykání na tykání, aniž by se mě jakkoliv optal, už ten vzkaz se nesl v duchu blížšího ty.
"A tu tvou strohost a odtažitost nech ve stáji," řekl poněkud hlasitěji, naštěstí chodba byla prázdná.
Neřekla jsem na to už nic, nemohla jsem, asi by mě zradil hlas. Čím víc se blížil ten den, tím víc jsem měla strach nebo spíš mi docházel všechen ten dopad. Vždyť já se zaprodám...

"Nezvládnu to," objímala jsem kolem krku Sáru a v její hřívě se chytaly moje slzy. Sára tiše zaržála. Vykouzlilo mi to na tváři bolestný úsměv.
"Já vím, musím být silná a mít odvahu, že? Tak jako na zítřejších závodech ty," to rozptýlení v podobě dnešní noci mě úplně odvádělo od nervozity ze závodů. Byly v porovnání s tím vlastně nicotné.
"Budu muset jít, tak zítra," pohladila jsem ryzku po čele a vyšla z boxu.
"Ty už jdeš?" potkala mě Monika.
"Jdu se připravit na zítra, sedlo, uzdečku a tak..."
"No jasně, budu ti držet palce, vím, že je to jen malej parkůr, kterej zvládneš i se zavřenýma očima a navíc Sára dneska skákala tak skvěle,"
"To jo, dneska na jízdárně předvedla ohromný výkon, děkuji,"
"Nemáš zač," posmutněly Monice oči, i ona dřív skákala. Dokud se její kůň nezranil a teď už skákat nemohla. Neudělala však to, co většina majitelů koní. Neprodala svého dobráckého Armagedona a nepořídila si nového koně.
Když jsem procházela parkovištěm k budově restaurace a šatny pro jezdce všimla jsem si auta, které parkuje i před nakladatelstvím, tak už je tady. Hrklo ve mně. Roztřásly se mi ruce a já jsem se málem otočila. Pevně jsem sevřela tašku s oblečením a pokračovala dál k šatnám.
"To zvládnu,"
Nikdy mě tedy nenapadlo, že se budu měnit ve vílu z mé knížky za tímto účelem. Nu což, už se ale stalo. Vysušila jsem si rozpuštěné dlouhé vlasy a pustila se do zkrášlování mého obličeje. Dlouhou dobu jsem si hrála s uměleckým líčením na levé straně tváře, kterou podle knížky měla víla ozdobenou složitým tetováním, které se pokaždé objevilo a zářilo, když čarovala. Chtěla jsem být jako ona, silná a odvážná za každé situace. Jak by se asi zachovala?
"Necouvla by, tak jako necouvnu já!" řekla jsem odhodlaně svému odrazu v zrcadle, překvapilo mě, jak teď vypadám snad skoro jako ona. Podívala jsem se na vzdušné šaty z jemné látky a rychle se do nich oblékla, raději jsem přes ně ale ještě přehodila delší volné triko a nasoukala se do legín, rychle jsem cípy sukně od šatů poschovávala. Pokud mě nikdo nepotká a neuvidí můj zamalovaný obličej, nic se nepozná.
Poslední hluboký nádech a pak jsem zamířila k části se zámeckými pokoji. Čekala jsem okamžik, kdy se mi mé štěstí vyhne velkým obloukem, ale až do chodby v hotelu mě nikdo známý nepotkal a u ostatních hostů jsem nevzbudila žádný zájem. Rychle jsem před pokojem shodila své nadbytečné oblečení a schovala ho do výklenku za květináč s rudými květy. Na chvilku jsem zaváhala, ale přesto jsem jeden z květů utrhla a zastrčila si ho do vlasů.
Mrkla jsem na hodiny na zdi 18:58, ještě dvě minutky...dívala jsem se ven velkým oknem přímo na zámeckou zahradu a čekala, že hodiny pohnou. Srdce mi začínalo zběsile tlouct, zmocňovala se mě nervozita, tak jako vždycky před závody...
18:59 čas na to jít pomalu ťukat, natáhla jsem ruku po dveřích označených sedmičkou. Byl tenhle pokoj opravdu jediný volný nebo si ho vyžádal schválně? Než jsem se dostala dál ve svých úvahách zaklepala jsem, přesně v okamžik kdy se na hodinách za mnou objevilo 19:00, zvon na věži začal odbíjet.
Bum, dveře stále zavřené.
Bum, pořád nic.
Bum, dveře se pomalu otevřely.
Bum, ve dveřích stál pan jednatel.
Bum, i když je mu tolik a je to pan nadřízený...
Bum, vypadá tak sexy.
Bum, alespoň že tak.
Asi bych nabídku nepřijala, kdyby nevypadal, tak jak vypadá.
Jestli já jsem měla vypadat jako víla ze své knihy, on se převlékl do role Christiana Greye, samozřejmě tak jako většina dívek z našeho oboru, i já tu knihu četla. Rozcuchané tmavé blond vlasy, šedé zelené oči, košile a džíny, nikdy jsem nepochopila, co Anna vždycky myslela výrazem "Tím způsobem visí z boků" ale v současné době jsem to tak trochu chápala.
Nervózně jsem se usmála a tiše špitla: "Jsem tu,"
"Přesná, to se cení, pojď dál," pokynul a ustoupil z prostoru dveří, abych mohla vstoupit.
"Víno? Bílé nebo červené?"
"Bílé, děkuji," sledovala jsem jak do skleniček leje onu zlatavou tekutinu a pak od něho přebírala sklenku. Měla jsem co dělat, aby se mi netřásly ruce.
"Nervózní?"
Kývla jsem, copak to neviděl?
"Taková změna od tvé strohosti a profesionality," dotkl se mých vlasů a květiny zastrčené do vln. Ohrnul mi vlasy z tváře, aby si prohlédl můj malý výtvarný počin.
"Přesně jako v knize, nádherně vyvedené," přejel přes kresbu prstem. Pokračoval až k bradě a jemným tlakem mě donutil zvednout hlavu a setkat se s jeho očima.
"Už od prvního okamžiku tě chci a já..." naklonil se blíž, "vždycky dostanu to, co chci," dotkl se svými rty mé tváře, "a ty mě potřebuješ," tiše šeptal, "pro svou knihu."
Nebyla jsem schopná jakékoliv další reakce či akce, jen jsem ztuhle stála a říkala si známé pořekadlo: "Co sis nadrobila, to si taky sněz."
"Čeho se bojíš?"
"Měla bych se snad bát?" odpověděla jsem otázkou.
"Ne, není čeho..." naklonil se ještě blíž, očekávala jsem políbení, ale pak se odtáhl.
"Myslím, že bude nejlepší se nejdříve něčeho napít a třeba i trochu pojíst?" ukázal k prostřenému stolu.
Páni, pan jednatel se teda vytáhl. Na stole bylo naservírované lehké, ale luxusní občerstvení. Řídila jsem se jeho radou a lokla si vína. Jak se dalo očekávat, všechno kolem tohoto nakladatelství a pana jednatele je luxusní. Takže luxusní bylo i víno. Neznala jsem rozlišení vín více než na bílé a červené, nemohla jsem tedy dostatečně posoudit, ale co bylo hlavní, že mi opravdu chutnalo.
"Spokojená s výběrem?"
"Ano, nic jiného jsem ani neočekávala,"

Dostalo se mi pohledu, který se tvářil dejme tomu uznale.
"Vyznáte se ve vínech?" otázal se.
Musela jsem se usmát a jít s pravdou ven: "Ani náhodou."
"Nevadí, máš své jiné přednosti," podíval se na mě a pak se zarazil: "nevadí ti, že ti tykám, že ne? Myslím, že by to bylo...vhodnější?"
"To je v pohodě," stejně se na můj názor neptal ani před tím, když s tykáním začal a možná měl pravdu, vykat si při akci v posteli? Tykání bude alespoň trošku bližší.
Čas se vlekl neuvěřitelně pomalu, při každém dalším gestu a pohybu jsem tuhla čím dál tím víc, nechtěla jsem na sobě dávat najevo svou nervozitu, takže obsah mé skleničky ve mně zmizel až příliš rychle.
Vždyť se vůbec nic nedělo, seděli jsme u stolu, jedli luxusní večeři a on povídal a povídal a povídal. Moje trpělivost přetékala, ačkoliv jsem u koní byla známá svým klidem, v současné době jsem ho velice rychle ztrácela.
Možná tím vínem, možná tím vším, co se mělo stát, ale chtěla jsem to mít rychle za sebou. V posledních dnech jsem se neubránila pozorováním pana jednatele, hledala jsem na něm jakoukoliv možnost toho, abych mohla couvnout, ale nenašla jsem.
"Pořád jsi tak nervózní, to nebude fungovat," povzdechl si.
"Máš s tím snad praxi?"
"Jsem o tolik starší,"
"O kolik?"
"Stačilo by pár let a mohl bych být tvým otcem, neděsí tě to trochu?"
Děsí mě a jak. Spíš než jeho věk, tak ta přitažlivost, víno vážně dělá divy, i když tak nějak jsem tušila, že to nebude jen tím vínem.
"Ne, tedy možná...trochu,"
Obešel stůl, prozatím jsme seděli naprosti sobě a jeden druhému hleděli do očí. Nebylo to nic snadného, ale nechtěla jsem se nechat úplně porazit.
Zůstala jsem sedět na svém místě na židli, takže jsem na něho shlížela z mé sedící pozice. Poklekl ke mně, za jakékoliv jiné situace by to bylo romantické. Moje bláznivá duše pisálka si tento moment okamžitě poznamenávala do svého šuplíčku "vyžij v dalším příběhu".
"Pokročíme dále?" sice se zeptal, ale na odpověď nečekal, tak jako mnohokrát před tím. Většina velkých ryb v malém světě podniků asi takto jednají.
Prostě mě chytil do náruče a políbil. Chutnal po tom vínu a to samo o sobě za něco stálo. Moje roztřesenost nervozitou se postupně měnila v něco jiného.
Mohla jsem si tisíckrát opakovat, že tohle není správné, že se tu zaprodávám, ale v mnoha případech má fyzické tělo stále navrh nad tou duševní, morální stránkou.
A tak jsem dala souhlas, chytla ho kolem krku a přitáhla se blíže. Stále usazená na židli.
"Ty víš, že mě potřebuješ," zašeptal a vytáhl mě z mého sedu. Držel mě kolem pasu a rukama sjížděl níž.
"Ke splnění mého snu," odpověděla jsem šeptem, dřív než znovu vyhledal mé rty. Vyzvedl mě do náruče a přenesl ke spací místnosti celého apartmánu.
Zámecká ložnice, sen všech dívek. Velká postel s nebesy, obrazy ve zdobených rámech na zdech a tlumené osvětlení zapadajícího slunce venku.
Položil mě na zem, mé bosé nohy se dotkly koberce s vysokým vláknem. Stále mě líbal, zarýval ruce do jemné látky, jako by jí chtěl přemoci. Najednou se odtáhl.
"Tanči, kouzli, tak jako ta víla v tvých knížkách, pokud si tedy troufáš?" jemně mě od sebe odstrčil a pak se posadil na postel.
Posílená tím vším, vínem, událostmi jsem poslechla. Ona víla je moje postava, vyšla z mé hlavy, to já ji vdechla život a to já přesně vím, jak by se měla chovat.
"Jsem vílou z Rudých hor, volám vás. Duchové lesa, země i vzduchu, přijďte..." začala jsem s vyvolávání kouzel, tak jak jsem je napsala ve svém pokojíku na papír, dříve než se stala písmenkami ve světe jedniček a nul.
První krok v kouzelném tanci, váhavý a nerozhodný, přesně jako ona. Otočka, pokynutí rukou, pohození hlavou.
Další a další slova, psala jsem je s rychlostí, když myšlenky předháněly píšící ruku, dříve než jsem si pořídila svůj notebook a byla odsouzená psát ručně. V tu chvíli jsem vždycky obdivovala staré mistry spisovatele. Jejich rukopisy bývaly opravdu rukopisy a ne soubory na přenosných discích, tak jako v moderní době.
Tančila jsem, chyběla mi sice elegance víly, ale každý její krok byl i můj. Otočila jsem se v prudké otoče a padla do jeho náruče. Netušila jsem, jak se tam najednou tak objevil.
"Jsi úžasná," vydechl nevěřícně, asi neočekával, že se tomu opravdu tak oddám.
Prudce jsem oddechovala: "Jen jsem udělala to, o co jsi mě požádal."
Položil mi prst na rty ve znamení, abych neříkala nic dalšího. Jen jsem se dívala do jeho tváře. Stále krásné, ale poznamenané věkem. Drobné vrásky kolem očí a pár šedivých vlasů. Dívala jsem se do zelených očí.
Jednu vteřinu.
Druhou.
Třetí. Usmál se.
Čtvrtou.
Pátou. Naklonil se ke mně.
Šestou. Blíž...
Sedmou. Ještě...
Osmou. Políbil mě.
Tak jako se zapomíná na čas při každém psaní. Zapomínají i ostatní "obyčejní smrtelníci" na čas, když tempo života udává vášeň. Objala nás oba. V prvních chvílích to bylo váhavé, jako by jsme se oba navzájem ptali, zda vlastně vůbec smíme. Každý náš čin však byl dávno odsouhlasen v naší malé dohodě o vydání knihy.

"Podepíšeš se mi?"
"Samozřejmě, proto tu jsem," natáhla jsem ruku a vzala si od malé dívenky přede mnou knihu s vílou na obale.
"Jak se jmenuješ?"
"Sára,"
Usmála jsem se: "Tak se jmenuje jedna kobyla, kterou jezdím."
"Vážně?" rozzářily se jí oči. "Taky jezdím, poníka."
Podívala jsem se na Sáru a podepsala věnování, pak jsem ještě přidala dovětek: "Ať nám koně jdou..." a knihu zase vrátila zpátky.
Přistoupila další z té nekončící řady čtenářek. Stačilo pár měsíců od vydání mé knihy a stal se z ní hit.
Dnes jsem měla autorské čtení z připravovaného druhého dílu, který se na pulty knihkupectví má dostat před vánoci. Součástí čtení byla i autogramiáda a podepisování knih.
"Chtěla bych být jako ta víla ve vaší knize," podávala mi knížku dívka o něco starší než byla Sára před tím. Sklonila jsem se nad papírové stránky, aby neviděla můj hořký úsměv.
Já...já tu vílu nenáviděla. Milovala jsem svoji vydanou knihu, ale onu postavu, hlavní kladnou hrdinku, jsem nenáviděla. Připomínala mi, jak jsem klesla hluboko, abych si splnila svůj sen.
Pořád mi v hlavě výřilo to jediné: "Víš, že mě potřebuješ."
"Můžu taky?" rozdělil řadu čekajících dívenek starší muž, mohl by být jedním z otců těch dětí. Pan jednatel.
"Také máte knihu na podepsání?" zeptala jsem se překvapeně.
"Samozřejmě," podával mi jeden nový výtisk.
"Přímo pro vás?"
"Ano, dělám si knihovničku vydaných knížek v našem nakladatelství," podíval se na mě, "je to takový můj koníček," dodal.
Vzala jsem knihu a otevřela ji na první stránce, tam, kam se vždy píše věnování. Naučeným rozmáchlým gestem jsem se podepsala. Podívala se na pana jednatele a ještě připsala krátkou psku. Pak jsem knihu zavřela a podala ji zpět.
"Děkuji a gratuluji k úspěchu," otočil se a odcházel. Přes velké okno v knihovně jsem zahlédla jak na ulici otevírá knihu a čte si věnování, pak nastoupil do auta a odjel.

Na parkovišti u zámku zastavilo moderní, sportovní auto. Vystoupil z něho pan jednatel. Okamžitě zamířil do kanceláře.
"Ahoj Marku, co ty tady?" otázal se ho majitel zámku, když se objevil ve dveřích kanceláře.
"Chtěl bych koupit koně,"
"Cože? Ty? Proč?"
"To je jedno, máš nějakého?"
"Samozřejmě, mám plnou stáj," zasmál se.
"A k prodeji?"
"Nějací se tam určitě najdou, půjdeme se podívat?"
Pokynul mu k odchodu, cestou do stáje míjeli jízdárnu. Tam ji poprvé viděl, bezmyšlenkovitě se podíval k zámku, mezi stromy parku, který odděloval stáje od zámku, viděl věžičku zámku. Tam za ní se nacházejí zámecké pokoje.
"A jakého koně by sis představoval?"
"Plnokrevníka, ryzku," odpověděl pan jednatel hned.
"Wonderful Story?" jiného plnokrevníka na prodej ve stáji neměl.
"Přesně tu," potvrdil.
"Ale ta pro tebe není vhodná, je velice temperamentní a ty jsi začátečník a navíc ji sem chodí jezdit jedna holka," zarazil se pan majitel zámku a podíval se na svého přítele.
"Nepracovala náhodou u tebe v nakladatelství? Vydala teď knihu,"
Pan jednatel mu na to však nedpověděl, jen se zeptal: "Peníze budeš chtít hned nebo na účet?"
"Stačí na účet, sepíšeme smlouvu, nebo jí chceš nejdřív vidět?"
"To je dobrý,"
"Jaký máš záměry?"
"To nech na mě,"
Nezbývalo mu nic jiného než pokrčit rameny a následovat ho zpět do kanceláře, kde sepíšou smlouvu o prodeji. Za pár minut už byl majitel oné kobyly. Rozloučil se se svým starým přítelem a znovu nastoupil do auta. Smlouvu jen ledabile hodil na zadní sedadlo, tam, kde ležela kniha otevřená na stránce s věnováním. S tradičním "Nech se provést celým příběhem..." a podpisem Violy Králové, nové mladičké spisovatelky bylo na stránce ještě něco, krátké PS: "Teď už tě potřebovat nebudu..."

Jaký máte názor na tuto "novelku"?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 6. března 2014 v 23:38 | Reagovat

Wow, úžasné!
Úplně jsem se do toho příběhu ponořila..doufám,že bude pokračování,že tohle není konec :(
Mně se to moc líbí,ačkoliv mě rozčílilo,co Viola udělala :D Ale tak,je to "jen" kniha a já se často vžiji do postavy,když je příběh dobře napsaný :)
Každý jsme nějaký..od toho jsme lidé..

2 vrania vrania | Web | 8. března 2014 v 19:09 | Reagovat

Fú... Nuž... Čítala som pekne postupne hneď po zverejnení, len som sa nejak zdržala komentárov. Ale teraz sa to posnažím zúčtovať.

Po prvej časti som si povedala:"Fajn, zaujímavé. Nebude to moc dlhé, to si prečítam." A neverila som, že Viola povie áno.

Po druhej časti som si povedala:"No, dokelu. Kedy bude ďalšia časť?"

A po tretej:"Fú, tak toto som nečakala. Skoro som sa nechala osprostiť, že "pan jednatel" je nakoniec dobrý. "Hajzlík" jeden."

A celkovo - ako príbeh ma to dostalo. Posledný zvrat som vážne nečakala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama