>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Tam někam patřím...opravdu?

23. března 2014 v 20:32 | Jey |  Kecy a žvásty
Jey v žádném případě neumřela, i když podle blogové aktivity to tak vypadá...žije a přežívá a docela se to nedaří. Takže taková malá snůška poněkud zmatených, neutříděných keců, to co můj mozek napadá a hází do písmenek klávesnice.
Po mé týdenní nemoci jsem zase nastoupila do práce, plná energie a elánu a bum ho. Už je zase pryč, kam se vytrácí?

Děsí mě to, že patřím mezi další lidi, jsem jen ta další z tisíce a snažím se vyčnívat a občas se to daří. To když jdu, jen tak na zábavě s mým sebevědomým já a slyším, že ti hezcí kluci kousek támhle se baví právě o mě. Jen tak stojím u baru společně s kamarádkami a ti postarší pánové u stolu kousek si všimli mě...jo takhle vyčnívat umím a přesto vím...


Že jsem jen jedna z těch sedmi miliard lidí
dnes a denně bojující o svoje příděly životní energie a žití na svém vlastním žebříčku hodnot. Ať jsme blonďatý nebo máme vlasy obarvené do tmavě fialové, máme pihatý obličej nebo nos jako skobu, tmavou barvu pleti či skoro bledí - pořád jsme jen lidé.
Je tomu tak správně? Každý z nás si uvědomuje to stejné v nás?

Jak člověk stárne a čím dál tím víc v sobě vidí tu osobu, kterou ještě před nedávnem odsuzoval a říkal, že takový prostě nebude. Že ačkoliv nás rodiče vychovali, my se jejich "chybám" vyhneme? Že nás hromada dalších lidí ovládá a strhává do svého proudu a tím, se náš život napodobuje s těmi dalšími...

Jsem jen ta další z pracovně vytížených, ráno vstát, odejít do práce, odpoledne přijít a s únavou odbít domácí práce a večer jít zase spát...
A všechno to vědět a pak pomalu ale jistě přestává stačit čas na plnění snů...

Když jedno ovládá druhé, tak nějak jsem si zvykla na pravidelný příjem vydělaných peněz a děsí mě, že až v práci skončím a půjdu na vysokou, že tohle skončí, že se budu muset uskrovnit (i přesto, že větší část výplaty schovávám na vysokou, ale přesto...penízky stoupaj pomalu, hodně pomalu, občas si říkám, že mi je snad vysává někdo jinej, přitom jsem to jen já sama).

Na vysokou se těším, jenže období přijímacích zkoušek se blíží a já jsem nervóznější ještě víc než při matuře, tam přece jen byla záloha v tom záření v září - další pokus na vysokou až za další rok a a co když se mi pak nebude už opravdu chtít?
Protože i teď se občas přichytám na švestkách, kdy se mi v hlavě rozbliká šílenství jménem "vybodni se na vysokou" a já si říkám, jestli tam mám opravdu jít, jestli to budu zvládat. Kord když poslouchám svoje bývalé spolužáky a kamarády nově vysokoškoláky, když jen tak tak udělají zkoušku na několikátý pokus...vážně by tohle čekalo i mě?
Není ta práce přece jen jednodušší?

Ha a tady se rozbliká jiná kontrolka - nebuď stejná, nevybírej si to jednoduší, bojuj!
Nerada se něčeho vzdávám a pořád mám v hlavě slova učitelky ekonomie, kdy o mě prohlásila, že jsem ten typ člověka, který se s nadšením vrhá do nových a nových zájmů a činností a pak je nedotáhne do konce, vždycky, když mám takovéhle nutkání, tak si její slova připomenu a to mě pokaždé nakopne...
Jednou jí za to budu muset poděkovat, na nějakém setkání za pár let...

A jinak přináším pár zpáv z mého zdárného sebevražedného řízení: Instruktora permanentně školím mýma otázkama, co, kdy, jak a proč.

A chystám horké chvilky při řízení:

>Stopka...ona tam vážně byla stopka?
>Na kruháči to prostě ještě stíhám.
>Touhle zatáčkou jezdím už tolik let, sice jako spolujezdec, ale prostě vím, že tam zas tak POMALU jet nemusím.
>V jiných momentech jedu výletní rychlostí.
>I ten řidič před náma devadesátkou rozhodně nejede, když se ručička na tachometru blíží ke stovce - na rovné státovce na Příbram :D. To když se odhodlám k vyšší rychlosti a poněkud se mi to zalíbí...
>Stěrače za deště mě znervozňujou - vážně, to rychlé stírání mi leze na mozek.
>Rozjezdy přes náměstí nejsou problém a v tý zapadlý uliččce mě přece nikdo nevidí, to když se mi auto ani při třetím pokusu nerozjede a chcípne..

Už se těším na závěrečky a až ten řidičák dostanu do ruky...pak se bojte vystrčit nos na silnice - možná si potykáte s maminčinou škodovkou a mou maličkostí za volantem :D.


Naprosto úžasný obrázek - svět, ten je v našich rukách...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 24. března 2014 v 17:36 | Reagovat

Na jakou vysokou se hlásíš? (jsem to zapomněla,promiň..)
A jinak k článku..pokládám si úplně ty samé otázky, úplně ty samé myšlenky mi kolují stále dokola v hlavě a jsou skutečně k nezastavení..kolikrát mě z toho už bolí hlava a cítím se jako vymačkaný pomeranč- bez šťávy,energie,bez života..úplně vyčerpaná a unavená
Jsme doopravdy všichni stejní? Přeci jen..všichni jednoho dne umřeme,tudíž..asi ano,tak nějak stejní jsme..
Nevím nu...a já sama nedotahuju věci do konce,takže to tě naprosto chápu
PS: Co se týče řidičáku- chápu,chápu :D Občas jsem si říkávala to samé :D

2 Gil Gil | E-mail | Web | 27. března 2014 v 17:56 | Reagovat

Přítelův instruktor autoškoly byl boží!!! Jeho hlášky nám ještě zní v hlavě při každém řízení:
"SUNDEJTE tu nohu z plynu!!!"
"Zajeďte toho chlapa, ten kufřík se mi líbí!"
"Nevšímejte si jich, jen ať si troubí!"
"Tady na benzínce mi zastavte, ráno jsem vypil dva litry kafe"
:D :D :D
Všichni ho bezmezně milovali, asi na něho nikdy nezapomenem :))))))))
A taky viděl naše nové malé červené autíčko, přítel si instruktora všiml ve městě a troubil a blikal a objížděl ho tak dlouho....a instruktor se tvářil ,že ho ignoruje, protože obvykle na vozy autoškoly troubí nerudní řidiči až pak se kouknou z okýnka a nadšeně mával a šťastně a přejícně pokýval hlavou a zvednul palce :))))))))) je zlatý :)
Práce - ano samozřejmě, každý tam tráví až příliš moc času, ale jinak si z obrovské části můžeme vybrat, jaký život budeme žít, podle mě rozhodně :))))))) jsme ve svobodné zemi. Něco neovlivníme, ale základní směr života ano :)))))) Musíme se moudře rozhodovat :))))) Každý má na výběr :))))))

3 Gil Gil | E-mail | Web | 27. března 2014 v 18:14 | Reagovat

Já jsem například chtěla žít duchovní život, čistý a šťastný, věnovat se mu naplno a bydlet v něčem, co by bylo poustevničkou. Bylo to nejzákladnější a nejsilnější přání mého života a ....splnilo se :))))))))))))))))))))))) Žádný dav mě nestrhnul, neměl by šanci, cítím se velmi šťastně a svobodně :)))) Splněné přání :))))) Navíc jsem měla krásné štěstí, že jsem poznala kamarádky a taky mého přítele, se kterým si děsně rozumíme :))))))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama