>Pokračování projektu: Pojďme spolu psát...
>Sepsána PRVNÍ kapitola!
>Nastaven "povídkový mód" - Kniha za jednu noc; Bezmocná





Zámek Života - Vysoko uprostřed...

16. května 2014 v 20:47 | Jey |  Zámek Života
Ahoj, zdravím...žiju a přežívám jak jen to jde :D Momentálně vytvořeno něco, co je možná povídkou a nebo také ne...na dlouho či na krátko. Ovlivněno mým přemýšlením a životem :)

Opírala se o kamenou zíďku jejího balkonu. Jen těch několik kamenů ji oddělovalo od toho, co jí nabízel výhled. Vysoko skoro až v oblacích se nacházela poslední věž jejího zámku. Odtud mohla shlížet dolů. Dolů na svět.
Tak jak rok za rokem žila se její panství zvětšovalo, ale ten svět, opravdový život, jakoby zůstal neměnný - stále příliš daleko.


Chtěla být jako pták, který kolem prolétl, na pár vteřin se zastavil ve vzduchu, zatrylkoval svoji melodii a pak se nechal dál nést vzdušným proudem někam tam tím směrem a dolů.
Jak jinak by se mohla dostat z těchto zdí, které si každou vteřinu, dnem za dnem stavěla? Budovala své panství z mnoha pokojů vlastních vzpomínek. Od některých chtěla zahodit klíč a už nenajít, jiné klíče ji stále cinkaly na skobičkách v jejím pokoji a stále a znovu se připomínaly, ačkoliv se je snažila zničit a už nikdy nepřipomenout, pořád tu byly. A ty dveře, které už nikdy nešly odemknout ji trápily nejvíce. Schované za její vlastní nejistotou zrezlé zámky nedovolily pasující klič do dírky ani zasunout. Mohla jen malou škvírkou nahlédnout a ten malý zbyteček, co zahlédla na rozpomenutí rozhodně nestačil.
Ne všechno ve své hlavě udrží navždy a tak i ty nejstarší z částí zámku už pomalu ani neznala.
Co však velice dobře znala a vídala každý den byl tento balkón slibující tak překrásný výhled, kterého ona nebyla součástí. Jen do ticha právě se probouzejícího dne šeptala své sny. Chtěla najít cestu ven a jít právě tam...
Jediná cesta však zůstávala dál a dál zavřená. Nejkrásnější a nejzdobnější dveře z celého zámku přímo v její ložnici, tam za nimi se skýrvá úniková cesta, ale jak je otevřít? Snažila se o to už devatenáct let. Prozatím se jen mohla z povzdálí dívat dolů na svět a chtít tam být. Být součástí toho všeho venku. Svobodně a volně dýchat a ne se zavírat mezi známé stěny.
V přepychu a přesto chudá, uprostřed lidí a vlastně úplně sama.
Ještě více se nahnula přes kamenou zíďku oddělující její "bezpečí" a to "co číhá venku" a nesmírnou hlubinu až dolů, kde se odehrával skutečný život.
V teprve vstávajících slunečních paprscích vypadal jako ze zlata a tak lákavě, jak jen zlato pro chamtivce může být. Ona snad nebyla chamtivá, protivilo se jí, že většina lidí, co znala odměřovala život pouze luxusem a penězi, které si mohou dovolit. Taková nikdy nechtěla být. Její bohatství se skládalo z něčeho jiného. Z radosti, kterou dokázala vyhrabat i v těch nejtemnějších koutech, z krásného úsměvu od naprosto cizího člověka a toho, co je vlastně zadarmo a přesto placené pouhou lidskou pílí.
Když zlatavý nádech výhledu zmizel, polekala se. Zase tu strávila příliš dlouhou dobu. Už musí jít, musí jít zase dál žít. Rychle přešla přes balkon do své ložnice. Tak jako ještě nikdy si neodpustila pohled k zamčeným dveřím. Přesně ve výšce očí se nacházel složitý hlavolam na jehož řešení ještě nemohla přijít. Až když ho rozlouskne, cesta bude volná, do té doby musí zůstat zde a hledat tu jednu jedinou možnost, nebo třeba jich bude i víc, to prozatím netušila.
Postavila se před obrovskou skříň. Které z převleků si dnes vezme na sebe?
Cudná? Tou ona nikdy nebyla...
Vyzývavá? taková se na ráno nehodí...
Veselá?
Ano, den teprve vstává...úsměv na tváří jistě ještě nic nezkazilo. Vytáhla tedy ze skříně barevné šaty. Látka doslova jiskřila tou radostnou energií. S akovou róbou bude snadnější vykouzlit na tváři úsměv každému, koho potká. To ona chtěla.
Stačilo se jen obléct, to však obnášelo postavit se před zrcadlo. Zrcadlo, to které odraží jen opravdovu a neměnou skutečnost. Nevymýšlí si, tak jako lidé. Jen věrně zobrazuje to, co se před něj postaví. Připadala s před ním příliš...odkrytá. Bez svých šatů jen v lehké noční košilce. I ona zakrývala tu čistotou a prostotu vlastního já za vrstvy oblečení, které každé ráno vytáhla ze skříně.
Bála se pohlédnout do odrazu svého nahého já, viděla by pak naprosto všechno. Své přednosti i chyby a kdo z lidí se takovému já dokáže opravdu podívat do tváře? I když si dnem za dnem říkala, že tentokrát odvahu nalezne, dnešní den to rozhodně nebyl.
Pevně sevřela víčka a začala se oblékat po paměti. Do zrcadla se tedy podívala až když byla oblečená. Na dívku ve veselých šatech. Usmála se, vesele a vřele, takový účinek na ní měla ta barevná látka. Chtěla, aby tak jak se na ten moment zahlédla ona, ji viděli i ostatní. Taková ona přece je.
Vyčesala si ještě vlasy. Sepnula je nahoru v divokém a přesto elegantním účesu. Odkryla tak jizvy z ran od samotného života. Jen ať ostatní vidí, že ona se nelekne a bude se prát.
"Den začíná," promluvil zvláštní hlas, linul se odnikud a přesto všude slyšen.
"Taneční lekce započne za pět minut!"
Ale ona ještě není připravená! Potřebuje minimálně o dalších pět minut navíc! Bude to ale muset stihnout za polovinu času. Rozběhla se ke stolku s doplňky. Ty nesmí chybět. Bez nich by to nebyla ona.
Natáhla si na ruku náramek z křišťálků, na jemné gumičce se leskly a blištěly desítky malých úlomků. Až přijde čas, gumička praskne a křišťálky se rozutečou po podlaze...bude to znamení něčeho velkého. Do té doby je však bude mít bezpečně na svém zapěstí. Křišťálky ji připomínaly čistotu života a měla u sebe svůj záchraný štít.
Prstýnky jen pro marnivost, aby její ruce nebyly příliš prázdné a prsty tolik tlusté. Vždycky si přála mít dlouhé a štíhlé prsty a ne ty válečky, které má.
Na co však nemohla zapomenout, byly brýle. Bez nich neviděla ostře. Je tomu už mnoho let, kdy ztratila ostrý pohled na život. Možná, že v některé z chvil její minulosti se zalekla, co přináší budoucnost a nechtěla ji tedy plně vnímat a tak jí lidé museli dopomoci, aby se zase rozhlédla a vnímala vše s plnou krásou.
Teprve pak mohla vykročit vstříct tanečním krokům.
"Dvě minuty," to stíhá s přehledem, už už sahala po klice vedoucí do chodby před tanečním sálem, když se náhle zarazila a ještě jednou se zkontrolovala v jiném zrcadle u dveří. Zjistila, že to není ono. Rychle se vrátila ke stolku. Rozpustila si vlasy a zakryla tak jizvy od života, nikdo je nemusí vidět, jsou jen její. Vlasy v dlouhém tmavém závoji spadly na záda. Ve slunci se tmavá barva mísila s fialovou a rudou. Ještě ze stolku vzala několik pinetek a zasponkovala si několik pramínku, aby ji nepřekážely v plném výhledu.
Z opěradla židle vzala šál, ležel tam přehozený jako by ho někdo připravil, aby na poslední chvíli v odchodu ho mohla rychle popadnout a jít. Lehká a průsvitná látka zašustila, jak si ho dívka přehazovala přes záda. Tmavá, černá barva lehce zakryla barevnost šatů a i když se barvy nehodlaly vzdát a prosvítaly pod jemným stehem šálu, už tolik nejiskřily a jejich energie se utlumila.
Znovu se podívala na svůj odraz v zrcadle.
Ano teď je připravená opravdu vyrazit.
Ještě než sáhla po klice od dveří do chodby, zkroutila koutky úst v něžném úsměvu, na tváři se jí udělaly dětské ďolíčky a její tvář byla jednoduše krásná. Chtěla rozdávat úsměvy na každém kroku, ale k tomu upřímnému úsměvu tam před zrcadlem tento něco postrádal. Kam zmizela ta radost?
"Taneční lekce začíná!"
Dveře do dlouhé chodby se samy otevřely za mnoha nástěnými malbami se rozprostíral taneční sál...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 18. května 2014 v 15:18 | Reagovat

Nedokážu ani popsat,jaké emoce po přečtení mám...jsou smíšené,jsou jiné..jsou cizí a zároveň mé..a proč? Protože rozumím každému slovu, které jsi v 'povídce' popsala..tvůj odraz v zrcadle se jaksi stál mým odrazem..
Ten úsměv...kam zmizelo štěstí a radost? Poté to už není pravý úsměv...ale to pozná málokdo,skutečně málokdo uvidí za úsměvem slzy
Vše dopadne tak,jak má..jen musíme zůstat silní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama